Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 1. února 2006 - 14:43Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Spiknutí proti Americe


Philip Roth (* 1933) ve svém novém románu, z něhož přinášíme ukázku, rozpřádá fiktivní příběh vítězství Charlese A. Lindbergha v amerických prezidentských volbách v roce 1940. Lindbergh, slavný letec, který roku 1927 jako první přeletěl Atlantik, poráží Franklina D. Roosevelta a stává se třicátým třetím americkým prezidentem. Jeho programem je však izolacionismus a pronacistická politika. Do všech židovských domácností v Americe vstupuje strach, prezident totiž začíná veřejně skandalizovat Židy za jejich sobecké úsilí o zapojení Spojených států do druhé světové války. Lindbergh záhy vyjedná s Adolfem Hitlerem "srdečnou dohodu", a to i přes skutečnost, že nacistické Německo okupuje téměř celou Evropu a všude prosazuje svůj zkázonosný antisemitismus. Do těchto hrozivých let, kdy měli američtí židovští občané všechny důvody obávat se toho nejhoršího, zasazuje Philip Roth, jeden z nejpozoruhodnějších amerických spisovatelů posledních několika desetiletí, příběh své rodiny v Newarku... Knihu připravuje na únor nakladatelství Volvox Globator.

Téměř deset let byl Lindbergh v naší čtvrti považován za hrdinu jako všude jinde. Svůj sólový přelet z Long Islandu do Paříže, který trval třicet tři a půl hodiny a který podnikl v maličkém jednomístném letadle Spirit of St. Louis, završil shodou okolností ve stejný jarní den roku 1927, kdy má matka zjistila, že čeká mého staršího bratra. Následkem toho si mladý aviatik, jehož odvaha nadchla Ameriku i svět a jehož výkon věstil do budoucna nepředstavitelné možnosti rozvoje letectví, vydobyl zvláštní místo v galerii rodinných anekdot, které vytvářejí prvotní soudržnou mytologii dítěte. Mystérium těhotenství a Lindberghovo hrdinství se spojily a propůjčily mé matce téměř božskou důstojnost, protože její početí prvního dítěte neprovázelo nic menšího než zvěst světového významu. Sandy později ten okamžik připomněl kresbou znázorňující propojení těchto dvou ohromných událostí. Na kresbě, kterou vytvořil v devíti letech a nevědomky v ní napodobil estetiku sovětského plakátu, Sandy vypodobnil matku na míle daleko od našeho domu, uprostřed rozjásaného davu na rohu Široké a Tržní ulice. Štíhlá mladá třiadvacetiletá žena s tmavými vlasy a rozkošným úsměvem vyzařujícím pevné zdraví jde po křižovatce dvou nejrušnějších ulic města kupodivu bez doprovodu, má na sobě svou květovanou kuchyňskou zástěru, jednu ruku má doširoka rozprostřenou vpředu na zástěře, kde se klamavě klenou její dosud dívčí útlé boky, zatímco druhou jako jediná z celého zástupu ukazuje k obloze k letadlu Spirit of St. Louis, které je vidět nad centrem Newarku, a to právě v okamžiku, kdy poznala, že dosáhla triumfu, který se v očích smrtelníka musí přinejmenším rovnat činu Lindberghovu - totiž že počala Sanforda Rotha.

Sandymu byly čtyři a já, Philip, jsem ještě nebyl na světě, když bylo v březnu roku 1932 z nového osaměle stojícího domu rodiny ve venkovském Hopewellu v New Jersey uneseno první dítě Charlese a Ann Morrow Lindberghových, chlapec, jehož narození o dvacet měsíců dříve oslavila celá země. Rozkládající se dětské tělíčko bylo objeveno náhodou nedaleko v lese o deset týdnů později. Dítě bylo zavražděno nebo náhodou zabito, když ho únosci vytáhli za tmy z postýlky a ještě v peřince ho po provizorním žebříku snášeli z okna dětského pokoje v prvním poschodí, zatímco chůva a matka byly zaměstnány svými obvyklými večerními pracemi v jiné části domu. Když soud ve Flemingtonu ve státě New Jersey v únoru 1935 uznal vinným z únosu a vraždy Bruna Hauptmanna, pětatřicetiletého propuštěného trestance, který žil v Bronxu se svou německou manželkou, smísil se obdiv nad odvahou prvního přemožitele Atlantiku na křídlech s patosem, který z Lindbergha učinil zkoušeného titána srovnatelného s Lincolnem.

Po skončení procesu Lindberghovi odjeli z Ameriky v naději, že dočasná expatriace jim pomůže ochránit jejich další dítě před újmou a získat trochu soukromí, po němž prahli. Rodina se přestěhovala do malé vesnice v Anglii, odkud Lindbergh začal jako soukromá osoba podnikat cesty do nacistického Německa, což z něj v očích většiny amerických Židů udělalo zlosyna. Při svých pěti návštěvách, během nichž měl možnost bezprostředně poznat mohutnost německé válečné mašinerie, byl okázale přijat maršálem letectva Göringem a bylo mu jménem führera slavnostně uděleno vyznamenání, načež Lindbergh zcela otevřeně prohlásil, že si Hitlera velmi váží, nazval Němce "nejpozoruhodnějším národem" světa a jejich vůdce "velkým mužem". A se všemi těmito projevy zájmu a obdivu vyrukoval po roce 1935, kdy Hitlerovy rasové zákony připravily německé Židy o jejich občanská, společenská a vlastnická práva, zbavily je občanství a znemožnily jim uzavírat smíšená manželství s osobami árijského původu.

V roce 1938, kdy jsem začal chodit do školy, už v našem domě budilo Lindberghovo jméno stejné pobouření jako každotýdenní nedělní rozhlasové vysílání otce Coughlina, kněze z detroitské oblasti, který vydával pravicový týdeník Social Justice a jehož útočné projevy antisemitismu dokázaly pokaždé, když země byla v úzkých, přivést do varu dosti početnou skupinu posluchačů. Bylo to v listopadu 1938 - v nejtemnějším, nejzlověstnějším roce, jaký Židé za osmnáct století své přítomnosti v Evropě zažili -, kdy nacisté po celém Německu vyprovokovali největší pogrom v moderních dějinách, Křišťálovou noc, během níž byly zapalovány synagogy, ničena židovská obydlí, obchody a dílny a Židé byli jakoby na znamení hrůz, které měly teprve přijít, po tisících odvlékáni ze svých domovů a transportováni do koncentračních táborů. Když bylo Lindberghovi naznačeno, že by po oněch nevídaných surovostech, jichž se německý stát dopustil na vlastních občanech, měl zvážit vrácení zlatého kříže se čtyřmi svastikami, který mu udělil führer a předal maršál letectva Göring, Lindbergh odmítl a své rozhodnutí doplnil prohlášením, že kdyby se veřejně vzdal Záslužného kříže řádu německého orla, znamenalo by to "zbytečnou urážku" nacistického vedení.

Lindbergh byl prvním žijícím slavným Američanem, kterého jsem se naučil nenávidět, zatímco prezident Roosevelt byl prvním žijícím slavným Američanem, kterého jsem se naučil milovat. Takže když v roce 1940 republikáni nominovali Lindbergha jako Rooseveltova protikandidáta do prezidentských voleb, onen nesmírný dar osobního bezpečí - který jsem jako americké dítě amerických rodičů chodící do americké školy v americkém městě v Americe žijící v míru se světem bral jako samozřejmost - utrpěl dosud největší trhlinu.

Jediné srovnatelné ohrožení jsme zažili o třináct měsíců dříve, kdy byl otec, jelikož jako agent newarské pobočky pojišťovny Metropolitan Life i v nejhorších dobách velké hospodářské krize stabilně dosahoval dobrých výsledků, povýšen na zástupce manažera pro práci s agenty v Unionu, městě ležícím deset kilometrů západně od našeho domova, v němž, pokud vím, stálo za povšimnutí jen kino pro motoristy, kde se promítalo i za deště, a kam se otec, kdyby tu práci přijal, měl i s rodinou odstěhovat. Jako zástupce vedoucího pobočky si otec mohl brzo vydělávat pětasedmdesát dolarů týdně a v následujících letech dosáhnout týdenního platu sto dolarů, což bylo v roce 1939 pro lidi s našimi vyhlídkami celé jmění. A protože v době krize se v Unionu prodávaly samostatné rodinné domky za pár tisíc dolarů, měl by příležitost uvědomit si touhu, kterou v sobě živil, když vyrůstal bez haléře v newarském činžáku: touhu stát se americkým domkařem. "Vlastnická hrdost", říkal s oblibou otec a člověku pocházejícímu ze stejných poměrů jako on v těch slovech zaznívala zcela konkrétní představa, která neměla nic společného se snahou polepšit si na společenském žebříčku ani s okázalým blahobytem, ale představa mužného chlebodárce.

Jedinou nevýhodou bylo, že Union byl stejně jako Hillside městem, v němž bydleli převážně gójští dělníci, a můj otec by se vší pravděpodobností byl mezi pětatřiceti zaměstnanci kanceláře jediným Židem, matka by byla jedinou Židovkou v ulici a já se Sandym jedinými židovskými žáky ve škole.

V sobotu, poté co byl otci nabídnut kariérní postup - povýšení, které by pro rodinu v době krize znamenalo především trochu kýžené finanční jistoty -, jsme si my čtyři po obědě vyjeli, abychom se porozhlédli po Unionu. Jenže když jsme tam dorazili, když jsme se projížděli sem a tam po ulicích obytné čtvrti a rozhlíželi se po poschoďových domcích - nebyly úplně stejné, ale každý z nich měl krytou přední verandu, plácek posekaného trávníku, nějaké křoví a škvárový příjezd ke garáži pro jedno auto. Byly to velice skromné příbytky, přesto však byly prostornější než náš dvoupokojový byt a hodně připomínaly ty maloměstské bílé domky ukazované ve filmech jako domovy lidí, kteří jsou solí americké země - naši naivní optimistickou představu, že rodina povýší do třídy domkařů, vystřídaly, jak se koneckonců dalo očekávat, obavy z toho, že křesťanská láska nemívá dlouhého trvání. Má jinak energická matka na otcovo "Co myslíš, Bess?" odpověděla tak, že i dítě by poznalo, že své nadšení jen předstírá. A třebaže jsem byl malý, dovtípil jsem se proč - protože jí hlavou běželo: "Náš bude dům, ,kde bydlí Židé'. Bude to zase Elizabeth."

Elizabeth v New Jersey, kde má matka vyrostla v bytě nad potravinářským krámkem svého otce, byl průmyslový přístav čtyřikrát menší než Newark, v němž měli navrch irští dělníci a jejich politikové, kde se řádně upjatý život ve farnostech točil kolem četných městských kostelů, a i když jsem nikdy neslyšel matku naříkat, že se jí v Elizabethu jako dívce dostávalo vyloženě špatného zacházení, teprve když se vdala a přistěhovala se do newarské nové židovské čtvrti, získala dostatek sebedůvěry a stala se postupně první "matkou ročníku" Sdružení rodičů a učitelů, pak místopředsedkyní SRU zodpovědnou za zřízení Klubu matek dětí v mateřských školách a konečně předsedkyní SRU, jíž se poté, co v Trentonu absolvovala konferenci o dětské paralýze, podařilo prosadit, aby se 30. ledna, v den narození prezidenta Roosevelta, každoročně konal Desetníkový průvod s tanci, který poté podpořila většina newarských škol. Na jaře roku 1939 už prožívala druhý rok v roli úspěšné vedoucí s progresivními nápady - podporovala mladého učitele sociologie, nadšeného propagátora "názorného vyučování" na místní univerzitě - a najednou se nedokázala ubránit představě, že přijde o všechno, čeho dosáhla, když se vdala a stala se matkou na Summit Avenue. Kdybychom koupili dům na některé z unionských ulic, které jsme měli příležitost vidět v plné jarní parádě, a nastěhovali se tam, nejenom že by se ocitla ve stejném postavení, v jakém byla coby dcera židovského přistěhovalce a krámkaře v irském katolickém Elizabethu, ale navíc bychom Sandy a já byli nuceni znovu prodělat to, co sama poznala - prožít dětství jako místní outsideři.

Navzdory matčině náladě se nás otec všemožně snažil povzbudit, upozorňoval na to, jak čistě a udržovaně všechno vypadá, připomínal Sandymu a mně, že kdybychom žili v jednom z těch domů, nemuseli bychom se už dělit o malou ložnici a jedinou skříň, a vysvětloval nám, oč výhodnější je splácet hypotéku než platit nájem. Jeho lekce ze základů ekonomie náhle skončila, když musel zastavit na červenou na křižovatce u občerstvení v jakémsi parčíku. Ve stínu stromů hustě obrostlých listím tu stály zelené piknikové stolky a toho slunečného odpoledne mezi nimi rychle pobíhali číšníci v bílých oprýmkovaných pláštích a balancovali s podnosy plnými lahví, džbánků a talířů. Okolo všech stolků seděli muži nejrůznějšího věku, kouřili cigarety, dýmky a doutníky a zhluboka si přihýbali z vysokých pohárů a kameninových tupláků. Ozývala se taky hudba - udělaný mužík v krátkých kalhotách, podkolenkách a klobouku ozdobeném dlouhým pérem hrál na akordeon.

"Zkurvysyni!" ozval se otec. "Hajzlové fašistický!" a pak blikla zelená, a my jsme se mlčky rozjeli prohlédnout si kancelářskou budovu, kde měl dostat příležitost vydělat si víc než padesát dolarů týdně. Když jsme šli ten večer spát, byl to bratr, kdo mi vysvětlil, proč se otec přestal ovládat a nahlas nadával před vlastními dětmi: tomu útulnému plácku s občerstvením pod širým nebem přímo ve středu města se říkalo zahradní pivnice a zahradní pivnice nějak souvisela s Německo-americkým svazem, Německo-americký svaz měl něco do činění s Hitlerem a Hitler, což mi nikdo vysvětlovat nemusel, měl nejvíc co dělat s pronásledováním Židů. Opojný jed antisemitismu. Tehdy večer jsem si je představoval, jak vesele popíjejí ve své zahradní pivnici - jako všichni nacisté, ať už jsou kdekoli, jak půllitr za půllitrem do sebe lijí antisemitismus, jako by nasávali lék na všechny neduhy.

Otec si musel vzít dopoledne volno, aby mohl zajet do newyorské ústřední kanceláře pojišťovny - do té vysoké budovy, jejíž vrcholek zdobila záře signálního reflektoru, který společnost hrdě označovala za "Světlo, které nikdy nevyhasne" - a informovat vedoucího odboru správy poboček, že kýžené povýšení nemůže přijmout.

"To je moje chyba," prohlásila matka, jakmile při obědě začal líčit, co se přihodilo v osmnáctém patře čísla 1. na Madison Avenue.

"Není to ničí chyba," řekl otec. "Předem jsem ti vysvětlil, co se mu chystám říct, a pak jsem tam šel a řek mu to - to je všecko. Do Unionu se nestěhujeme, hoši. Zůstáváme pěkně tady."

Přeložil Josef Línek

Víkend - magazín Hospodářských novin č. 4, 27. 1. 2006

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 7047