Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 26. října 2005 - 12:40Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Lidská skvrna


Román Lidská skvrna, z něhož přinášíme ukázku, patří k vrcholným dílům Philipa Rotha (*1933). Strhující příběh Colemana Silka, univerzitního profesora sraženého jediným drobným přeřeknutím z vrcholu životní dráhy do propasti ponížení a zostuzení, je považován za jeden z největších amerických románů 20. století. Drama člověka, jenž se v jednasedmdesáti letech vzepře všemu, co mravokárci považují za slušné a spořádané, se na čtenáře valí v mohutném proudu jazykově nesmírně bohatého vyprávění prokládaného komentáři, postřehy a paralelami. Rothovi se na osudech Colemana Silka daří naprosto přesvědčivě ilustrovat nejen paradoxy dnešní doby, ale celou komplexnost lidského údělu od antiky po dnešek, a zhutnit své celoživotní zamýšlení nad smyslem či nesmyslností naší existence. Knihu vydává nakladatelství Volvox Globator.

V létě roku 1998 se mi můj soused Coleman Silk - působil přes dvacet let na nedaleké Athena College jako profesor antického starověku a dalších šestnáct let jako děkan fakulty, než před dvěma lety odešel do důchodu - svěřil, že má v jednasedmdesáti letech poměr se čtyřiatřicetiletou ženou, která na škole uklízí. Dvakrát týdně prý také uklízí poštovní úřad v našem zapadákově, chajdu z prken, jako vystřiženou odněkud z Oklahomy, kde možná ve třicátých letech chránila rolnickou rodinu před větry vanoucími spraš z vyprahlých polí. Pošta trčí osaměle a opuštěně proti benzince a koloniálu a vlající americká vlajka na ní vyznačuje křižovatku dvou silnic představující nákupní centrum podhorského městečka.

Coleman ženu poprvé uviděl, když vytírala podlahu na poště a on pár minut před koncem pracovní doby zašel, aby si vyzvedl dopisy - štíhlou, vysokou, kostnatou, se šedivějícími plavými vlasy staženými do ohonu a s ostře řezanými strohými rysy, jaké si člověk obvykle spojuje s udřenými hospodyňkami z drsných počátků novoanglických kolonií, s přísnými ženami ovládanými puritánstvím, uvězněnými ve vládnoucí morálce a podřizujícími se jí. Jmenovala se Faunia Farleyová, a ať už si vytrpěla cokoli, skrývala to za bezvýraznou kostnatou tváří, která však nic neutají a prozrazuje bezmeznou osamělost. Faunia bydlela v podnájmu na farmě, kde pomáhala s dojením, aby zaplatila činži. Kdysi dávno v jiném životě odešla v šestnácti ze střední školy.

To léto, kdy mě Coleman učinil důvěrníkem ve svém utajovaném vztahu s Faunií Farleyovou, provalilo se také v symbolické shodě a do nejmenších trapných podrobností tajemství Billa Clintona - do nejmenších živočišných podrobností, kdy z palčivosti detailního popisu čišela náruživost současně s trapností. Takový poprask jsme tu neměli od chvíle, kdy někdo ve starém čísle Penthousu vyšťáral hambaté fotky novopečené Miss Ameriky, a obrázky, na kterých půvabně pózovala na kolínkách a na zádíčkách, donutily zostuzenou mladou dámu vrátit korunku královny krásy a vydat se na nesmírně úspěšnou dráhu popové hvězdy. Léto roku osmadevadesát bylo v Nové Anglii skvostně prohřáté sluncem, v baseballu poznamenané mytickým soubojem mezi pálkařským bohem, který byl bílý, a pálkařským bohem, který byl hnědý, a v Americe létem obrovského opojení mravokárností, kdy terorismus - který předtím nahradil komunismus jako úhlavní hrozba bezpečnosti státu - odsunulo do pozadí kouření prezidentova brka a kdy potentní mladě vyhlížející prezident ve středních letech a ztřeštěná jednadvacetiletá až po uši zamilovaná stážistka spolu dováděli v Oválné pracovně jako dva nezletilci v zaparkovaném autě. Rozpoutali tím nejstarší americkou společenskou vášeň, historicky možná nejzrádnější a společensky nejrozvratnější obecně sdílenou rozkoš - extázi svatouškovství. V Kongresu, v tisku a v televizi se spravedlivě rozhořčení slizouni, bezmezně toužící předvádět se davu a obviňovat, mravně odsuzovat a trestat, zuřivě snažili přeřvat jeden druhého - všichni projevovali onu vykalkulovanou zběsilost, kterou Hawthorne (v šedesátých letech 19. století bydlel kousek od mých dveří) nazval v souvislosti s dávnými počátky tohoto státu "utlačovatelskou mánií". Všichni se dychtivě snažili uvést do chodu ony přísné očistné rituály s cílem excidovat erekci z vládní exekutivy, aby bylo zas všechno příjemně plyšové a neškodné a desetiletá dcerka senátora Liebermana se opět mohla dívat na televizi, aniž by se papínek vedle ní musel červenat. Ne, pokud jste neprožili rok 1998 v Americe, nevíte, co je to svatouškovství. Proslulý William F. Buckley, jehož sloupek uveřejňují všechny konzervativní noviny ve Státech, napsal: "Když to provedl Abélard, bylo možné tomu napříště zabránit", naznačuje tím, že prezidentův zločin - který jinde Buckley nazval "bezuzdnou chlípností" - by nemusel být potrestán jen čímsi tak nekrvavým jako soudem před Senátem a následným odvoláním z úřadu, ale středověkým trestem, vykonaným ve dvanáctém století na kanovníku Abélardovi sekernickými spřízněnci kanovníka Fulberta, Abélardova druha v církvi, neboť Abélard tajně svedl Fulbertovu neteř Héloisu a oženil se s ní. Na rozdíl od Chomejního fatvy odsuzující Salmana Rushdieho k smrti Buckleyho toužebně vysněná korektivní odplata kastrací nestimulovala případného vykonavatele nadějí na finanční odměnu. Stejně jako v případě ajatolláha se však zrodila z nesmiřitelného ducha a měla obhajovat podobně vznešené ideály.

To léto se v Americe člověku co chvíli dělalo nevolno od žaludku, neustávalo vtipkování, neustávaly dohady, teoretizování a zveličování, kdy mravní povinnost vysvětlit vlastním dětem, oč v životě dospělých jde, byla zrušena ve prospěch úsilí udržovat v nich o dospělém životě všemožné iluze, kdy malost lidí byla prostě zdrcující, v národě se utrhl ze řetězu nějaký démon a lidé na obou stranách se ptali: "Proč se chováme jako šílení?" Muži a ženy se ráno probouzeli a zjišťovali, že v noci, ve spánku, který je odnesl za hranice závisti i opovržení, se jim zdálo o nestoudnosti Billa Clintona. Mně samotnému se zdálo o mamutím pruhu látky, dadaisticky zavěšeném jako Christův obal od jednoho rohu Bílého domu ke druhému a hlásajícím do světa ZDE ŽIJE ČLOVĚK. Bylo to léto, kdy se - pomilionté - ukázalo, že ten mumraj, ten průšvih, celá ta šlamastika sahá mnohem hlouběji a nejde jen o něčí politický názor či morálku. Bylo to léto, kdy všichni mysleli na prezidentův penis a kdy život ve vší své nestydaté necudnosti zase jednou vyrazil Americe dech.

Coleman mi občas v sobotu zavolal a pozval mě, abych k němu ze své strany hor po večeři zajel a poslouchal s ním hudbu, nebo si s ním o centy zahrál partičku žolíků, nebo s ním pár hodin poseděl v obývacím pokoji, popíjel koňak a pomohl mu přečkat večer, který byl pro něho nejhorším večerem v týdnu. V létě roku 1998 už tu žil sám - osamělý ve velkém starém bílém dřevěném domě, kde se svou ženou Iris vychoval čtyři děti - skoro dva roky od chvíle, kdy Iris za jedinou noc zabila mozková mrtvice uprostřed Colemanovy války s univerzitou, kde ho dvě studentky z jeho semináře obvinily z rasismu.

Coleman prožil na Atheně většinu své akademické dráhy. Byl to přívětivý, bystrý, tvrdě uhlazený okouzlující světák, tak trochu válečník, trochu intrikán, na hony vzdálený prototypu pedantského profesora řečtiny a latiny (což dokládá řecko-latinský konverzační klub, který z recese založil jako mladý asistent). Jeho proslulý kurz staré řecké literatury v anglickém překladu - známý pod zkratkou BRM, Bohové, rekové a mýtus - studenti hojně navštěvovali právě pro bezprostřednost, otevřenost a výrazně neakademický způsob výkladu přednášejícího. "Čím myslíte, že začíná evropská literatura?" zeptal se, když si na prvním semináři udělal docházku. "Hádkou. Veškerá evropská literatura pramení ze sporu." Pak zvedl Iliadu a přečetl studentům úvodní verše. ",Božská múzo, zpívej o zhoubném hněvu Achilleově... Začni o tom, jak se poprvé střetli, Agamemnon, král mužů, a hrdina Achilleus.' A o co že se ti dva udatní, násilničtí mužové pohádali? Jádro sporu je primitivní jako při hospodské rvačce. Tahají se o ženskou. Vlastně o děvče. O dívku, kterou ukradli jejímu otci. O dívku unesenou jako válečnou kořist. Mia kúré - tak je popisována v eposu. Mia je stejně jako v dnešní řečtině neurčitý člen, kúré, dívka, přešla do současné řečtiny jako kori, dcera. Agamemnonovi se dívka líbí mnohem víc než jeho žena Klytaimnéstra. ,Klytaimnéstra není tak pěkná,' říká, ,nemá tak hezkou tvář ani tak hezkou postavu.' Tím vysvětluje naprosto otevřeně, proč se jí nechce vzdát, že? A když Achilleus žádá, aby Agamemnon dívku vrátil jejímu otci a usmířil tak Apollona, boha, který se vražedně rozhořčil nad okolnostmi jejího únosu, Agamemnon odmítá - svolí pouze v případě, že mu Achilleus dá svoji dívku jako náhradu. To Achillea rozběsní. Achilleus nabitý adrenalinem, nejvýbušnější ze všech divokých a prudce vznětlivých chlapů, jaké měl kdy který básník to potěšení zobrazit. Vraždící stroj, ale nejpřecitlivělejší vraždící stroj v dějinách, zvlášť když jde o jeho prestiž a choutky. Oslavovaný Achilleus zapškle trucuje, protože byla dotčena jeho čest. Velký hrdina Achilleus, jehož uražená čest - urazili ho, protože mu sebrali holku - v něm zvedne takový hněv, že se válečník uchýlí do samoty, dotčeně se odtáhne od společenství, jehož je skvělým ochráncem a které jej naléhavě potřebuje. Tedy svár, brutální svár o mladou dívku a její mladé tělo a rozkoš z podmaňování nepovolného pohlaví. A tímto, pro dobro i zlo dalších století, touto urážkou falického nároku, falické důstojnosti udatného urozeného válečníka, začíná velká evropská imaginativní literatura, a proto i my o tři tisíce let později začneme zde..."

Když Colemana přijali na Athenu, byl jedním z pouhé hrstky Židů ve sboru a možná jedním z prvních Židů, kterému někde v Americe dovolili učit na katedře starověku. O pár let dřív působil na Atheně jediný osamělý Žid, E. I. Lonoff, dnes téměř zapomenutý autor povídek, u něhož jsem kdysi jako autor čerstvě vydané prvotiny a učedník v nesnázích, dychtivě toužící po mistrově uznání, vykonal památnou návštěvu. V osmdesátých a devadesátých letech Coleman jako první a jediný Žid působil na Atheně jako děkan. V roce 1995 předal úřad, aby zakončil svou akademickou dráhu v posluchárně, a začal opět učit dva ze svých kurzů v rámci kombinovaného studia jazyků a literatur, které pohltilo katedru starověku a které nyní řídila profesorka Delphine Rouxová. Jako děkan, s plnou podporou ambiciózního mladého rektora, se kdysi Coleman ujal vedení staromilského, ospalého pedagogického sboru připomínajícího zámek Šípkové Růženky a za použití určitých nátlakových prostředků ukončil éru vzdělávacího ústavu pro synky z lepších rodin, když dost vehementně doporučil některým mechem obrostlým pedagogům, aby odešli do předčasného důchodu, získal pro školu ctižádostivé mladé asistenty a revolučním způsobem modernizoval obsah výuky. Je téměř jisté, že kdyby býval odešel předčasně na penzi bez incidentu, byl by tu sborník statí na jeho památku, byl by zaveden přednáškový cyklus na počest Colemana Silka, byla by zřízena profesorská stolice nesoucí jeho jméno a možná - vzhledem k jeho důležité roli v oživení významu školy ve dvacátém století - by fakulta humanitních věd nebo možná i budova North Hall, dominanty školy, byla po jeho smrti přejmenována na Silk Hall. V tom malém akademickém světě, kde strávil většinu života, by ho už dávno přestali nesnášet, zpochybňovat či dokonce se ho bát, a místo toho by se mu dostalo nehynoucí slávy. Asi v polovině druhého semestru po svém návratu na pedagogickou dráhu profesor Coleman pronesl ono inkriminující slovo, jež ho donutilo, aby dobrovolně přeťal všechny styky se školou - jediné inkriminující slovo z těch mnoha milionů, která nahlas vyslovil během let jako profesor a jako děkan na Atheně, slovo, které z Colemanova pohledu přímo vedlo ke smrti jeho ženy.

Na seminář mělo chodit čtrnáct studentů. Coleman na počátku prvních několika hodin zjišťoval docházku, aby se naučil jejich jména. Protože po pěti týdnech stále ještě zbývala dvě jména, na něž nedostal odpověď, Coleman v šestém týdnu zahájil seminář otázkou: "Zná někdo ty lidi? Existují vůbec, nebo jsou to přízraky?" Překvapilo ho, když si ho ještě týž den zavolal do kanceláře jeho nástupce, nový děkan fakulty, aby si dal od Colemana vysvětlit obvinění z rasismu, které proti němu ty dvě chybějící studentky vznesly. Shodou okolností byly černé, a přestože se semináře nikdy nezúčastnily, velmi rychle se doslechly o výroku, jímž veřejně nastolil otázku jejich nepřítomnosti. "Měl jsem tím na mysli jejich pravděpodobně ektoplazmický charakter," řekl Coleman děkanovi. "Cožpak to není jasné? Ty dvě se nedostavily na jediný seminář. Nic víc jsem o nich nevěděl. Použil jsem to slovo v jeho obvyklém a primárním významu: ,přízrak' jako zjevení nebo duch. Neměl jsem ani tušení, jakou mají ty dvě barvu pleti. Před nějakými padesáti lety jsem možná tušil, že se slovo ,přízrak' používá jako hanlivý výraz pro černocha, ale už jsem to zcela zapomněl. V opačném případě bych ten výraz nikdy nepoužil, protože úzkostlivě dbám na to, abych se studentů v nějakém ohledu nedotkl. Uvědomte si ten kontext: Existují vůbec, nebo jsou to přízraky? To obvinění z rasismu je mylné. Dokonce absurdní. Moji kolegové vědí, že je absurdní, a moji studenti to vědí také. Jde pouze a jedině o to, že ty dvě nedocházely na seminář a flagrantně a neomluvitelně zanedbávaly své studijní povinnosti. Znepokojivé na tom je, že jejich obvinění není jen vykonstruované, je nehorázně vykonstruované." Coleman usoudil, že na svou obranu řekl dost, považoval tím záležitost za uzavřenou a odešel domů.

Jak jsem zjistil, i takový průměrný děkan, pohybující se na území nikoho mezi vysokoškolskými pedagogy a rektorátem, si nevyhnutelně nadělá nepřátele. Někomu třeba neschválí požadovaný platový postup, nepřidělí příhodné parkovací místo tomu, kdo po něm touží, nebo větší pracovnu profesorovi, který se domnívá, že na ni má nárok. Kandidáti na jmenování či postup, zejména na slabých katedrách, jsou běžně odmítáni. Žádosti kateder o další místa pedagogů či sekretářku téměř vždy končí v koši stejně jako žádosti o snížení úvazku či přesun ranních vyučovacích hodin na pozdější dobu. Fondy na odborné konference se běžně nepřidělují a tak dále, a tak dále. Ale Coleman nebyl žádný průměrný děkan a vzhledem k tomu, koho se zbavil a jak se ho zbavil, co zrušil a co zavedl a jak odvážně konal své dílo tváří v tvář vyceněným zubům nesmírného odporu, podařilo se mu mnohem víc než jen popudit či naštvat pár nevděčníků či nespokojenců. Pod ochranou Pierce Robertse, fešáckého mladého ambiciózního rektora s čupřinou vlasů nedotknutou zubem času, který přišel a jmenoval ho děkanem - a který mu řekl: "Je třeba prosadit změny, a pokud se to někomu nebude líbit, měl by přemýšlet, že odejde jinam či předčasně do důchodu" -, Coleman obrátil školu vzhůru nohama. Když pak o osm let později uprostřed Colemanova funkčního období Roberts přijal místo rektora na jedné z deseti nejprestižnějších univerzit v zemi, bylo to na základě toho, čeho všeho bylo v rekordním čase dosaženo na Atheně - čeho však nedosáhl onen úžasně okouzlující rektor, protože ten převážně sháněl sponzory, žádné šrámy neutrpěl a odcházel z Atheny se skvělou pověstí a bez jizev, ale jeho rezolutní děkan.

Přeložil Jiří Hanuš

21. 10. 2005, Víkend - magazín Hospodářských novin

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4045