Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 8. srpna 2005 - 13:07Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Vpád barbarů do ráje


Philip Roth (*1933) začínal jako neuctivý kritik židovské vyšší vrstvy, proslavil se románem Portnoyův komplex (1969, česky 1992), v němž obdobně neuctivě vylíčil své dětství v komické rodině židovského pojišťovacího agenta, a po několika desítkách dalších románů dospěl prostřednictvím svého alter ega, spisovatele Nathana Zuckermana, ke zkoumání spíše tragických rozměrů života.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale ve třech románech napsaných ve druhé polovině 90. let - Americká idyla (1997), Vzala jsem si komunistu (1998) a Lidská skvrna (2000) - dosáhl šedesátiletý Roth absolutního tvůrčího vrcholu. Proud jeho prózy charakterizují složitě komponovaná, jazykově bohatá a obsahově poutavá líčení a úvahy, které jako by se snažily postihnout veškerou komplexnost lidské zkušenosti a dnešního světa. Žádný z jeho současníků v minulé dekádě nic podobného nedokázal.

Nathan Zuckerman se proměnil ze společenského bouřliváka v postavu téměř poustevnickou. Žije, přemýšlí a píše v lesní samotě, odkud jen zřídka vychází mezi lidi (podobně jako autor sám). Pro tvorbu těchto let je typický výrazně imaginativní přístup, kdy Roth na základě často nevelkého množství údajů vytvoří celou románovou biografii postavy. Žánrově se ocitá někde mezi románem a literaturou faktu, protože pojednává životy svých současníků, kteří ho zaujali pozoruhodným, většinou tragickým osudem, a zároveň své pozorování prokládá filozofickými, psychologickými, politickými i sociologickými úvahami a glosami. V dílech z 90. let postupně rozšířil úhel pohledu a podobně jako John Updike zaznamenává a komentuje stav (či spíše úpadek) americké společnosti.

 

Muž, který se vždy snažil vyhovět
Za Americkou idylu Philip Roth konečně dostal Pulitzerovu cenu. Ústřední postavou románu je Zuckermanův sportovní idol z mládí, Seymour Levov řečený Švéd, košíkářská, baseballová a fotbalová hvězda newarské střední školy, kam chodil o několik ročníků dřív než Zuckerman. Autor-vypravěč má o Švédovi jen nejzákladnější informace. Ale přece na jejich základě sepíše celý příběh muže, který se vždy snažil vyhovět požadavkům rodiny i společnosti. Převzal od otce továrnu na rukavičky, přestože mohl být profesionálním hráčem baseballu. Neuposlechl rodiče pouze v jednom - oženil se s irskou katoličkou, Miss New Jersey 1949. A v dcerce Merry se zrodil i zdroj jeho pozdějšího utrpení. Pořídil pro rodinu krásný starý kamenný dům na venkově, přesně takový, o jakém snil, mezi staré javory zavěsil pro dcerku houpačku, přesně takovou, jakou viděl ve svém snu, jeho žena Dawn si pořídila stádo kvalitních dojnic, prostě Švéd Levov přesídlil z židovského Newarku do jádra historické Ameriky, do místa natolik idylického, že mu připomínalo ráj.

Sotva se však Merry ocitla v pubertě, začala se svými rodiči silně nevycházet. Kolem patnácti už projevovala radikální politické názory, byla zuřivě proti Johnsonovi a válce ve Vietnamu, jezdila do New Yorku a stýkala se s lidmi, kteří aktivně vystupovali na obranu lidového Vietnamu. A v únoru 1968 definitivně zničila venkovskou idylu i svého otce, když přenesla válku z Vietnamu na domácí půdu - umístila bombu za okénko titěrného poštovního úřadu v Rimrocku a nejenže zničila obchod, ale zabila i lékaře, který jel ráno do práce a zastavil se, aby hodil dopis do schránky. Merry pak zmizela a otec ji řadu let neviděl. ("Z komety amerického chaosu se odlomila štěpinka a dorotovala až k němu do Old Rimrocku.")

Manželství s Dawn se rozpadlo, Švéd se znovu oženil, měl tři syny, ale do konce života nedokázal ze srdce vyrvat vzpomínku na svou milovanou holčičku, která, jak věděl, žije někde v nouzi, ve špíně a hadrech jako džinistka.

 

Hanba, nejistota a bolest
Americká idyla má dvě rozsáhlé klíčové scény. V první přijíždí Zuckerman na setkání absolventů školy ve venkovském klubu, "daleko od bezvýchodnosti panující v ulicích zločiny prolezlého, drogami zamořeného domova našeho dětství", což mu poskytuje příležitost, aby na malém prostoru nashromáždil téměř desítku životních příběhů, a ilustroval tak vývoj, lidský, hodnotový i mravní, celé jedné židovské generace v Americe, generace, která vstoupila do života v polovině 50. let, stále ještě sešněrovaná vysokými ideály a tabuistickou morálkou svých rodičů. Nejdůležitější je setkání s kamarádem Jerrym, bratrem Švéda - právě on Zuckermanovi nastíní celou tu rodinnou tragédii, celý ten rozklad americké idyly: "Takovej miloučkej prostoduchej stoik. Neměl smysl pro humor. Neměl žádný vášně. Byl to prostě roztomilej člověk, předurčenej k tomu, abymu pár vyloženejch potrhlin nasralo na hlavu... Snažil se probít tak, aby jeho četa neutrpěla úhony. Jít životem pro něj vlastně byla válka... Lepšího, než byl můj bratr, by nikdo v Americe nenašel, ani kdyby se rozkrájel... Jediný, o čem potřeboval všechno vědět, byly rukavičky. Ale místo toho ho až do konce života pronásledovala hanba, nejistota a bolest." Druhá scéna tvoří - s mnoha odbočkami - třetí, závěrečnou a vrcholnou část románu. Švéd se někdy v polovině 70. let vrátí domů hluboce otřesen, protože se poprvé po letech sešel se svou dcerou a našel ji ve špíně a v hadrech. Doma ho však čeká společnost. Na návštěvě je tu jeho otec, despotický postrach rodiny, s matkou, a několik přátel, mezi nimi architekt, který jim navrhuje nový dům, a také logopedka, která (jak se Švéd právě dozvěděl) u sebe skrývala Merry po atentátu. Švéd mezi nimi sedí, zachovává pro sebe typické dekorum, vnitřně však hluboce zraněn osudy své dcery a též nevěrou své ženy, o níž se těsně před večeří přesvědčil, poslouchá Dawniny neskutečné snobské plky o jejich cestě do Švýcarska před nějakými dvaceti lety a v duchu horečně přemítá, zda jeho bratr nebo logopedka ještě dnes zavolají FBI, když jim bezděky prozradil, že ví o úkrytu své dcery.

 

O nikom nic nevíme
Roth se v posledních románech často obírá zjištěním, že vlastně o nikom, ani o sobě, nic nevíme. I kdybychom někoho znali sebelépe, může nastat zlomová situace, kdy si uvědomíme, že všechno bylo úplně jinak, že jsme se hluboce mýlili ve svém úsudku, že ten člověk jednal z naprosto jiných pohnutek, že jeho život zevnitř vypadal úplně jinak než zvenčí. Tento motiv se znovu a znovu vrací i v Americké idyle. V závěru Švéd hledí na společnost kolem stolu a uvědomuje si, že "postrádá schopnost nebo umění, jak do lidí proniknout. Číselnou kombinaci toho zámku prostě nezná. Každého, u koho spatří záblesk loajality, pokládá za loajálního. Každého, u koho spatří záblesk inteligence, pokládá za inteligentního. A proto neviděl do své dcery, ani do své ženy, ani do své jediné milenky - pravděpodobně neviděl jakživo ani do sebe samého."

Na počátku románu podobně uvažuje Nathan Zuckerman. "Člověk přemáhá svůj povrchní, nedbalý postoj k lidem, protože by se k nim rád přiblížil, aby se tak řeklo, bez nerealistických očekávání, nezatížený hromadou předsudků nebo nadějí či arogance... Posuzuje je špatně, ještě než se s nimi setká, ... posuzuje je špatně po celou dobu, co je s nimi; a pak jde domů a někomu o svém setkání vykládá, ale posuzuje je zase špatně. Jelikož zhruba totéž platí o nich, pokud jde o vás, je to vlastně jen oslepující iluze, která nemá nic společného s vjemy - neuvěřitelná fraška sestávající z falešných vjemů... Pro náš život není ovšem nejdůležitější posuzovat lidi správně. Pro náš život je typické, že posuzujeme špatně, špatně a zase špatně a po pečlivém znovuuvážení opět špatně. Že žijeme, poznáváme podle toho, že se mýlíme. Třeba by bylo líp nedbat, jestli je posuzujem dobře nebo špatně, a prostě pokračovat v krasojízdě. Jde jen o to mít štěstí a dokázat to."

A právě v tom spočívá síla Rothových posledních románů. Ví, že objektivní pravda o nikom neexistuje, že "pravdivých" obrazů lze o každém vytvořit několik. A tak se noří do vlastní zkušenosti a vytváří neobyčejně působivé příběhy o vpádu iracionality a násilí do racionálních a spořádaných životů, tragické příběhy o tom, že tragédií lidí je, že nejsou stavěni na tragédii, a o konfliktu idylických snů a nesmyslnosti života.

***

KNIHA TÝDNE

Americká idyla
Philip Roth

Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. V edici Na cestě vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2005. 340 stran.

 

Autor je anglista, přeložil do češtiny Rothovy prózy Milostné rozhovory (1993), na podzim vyjde jeho překlad románu Lidská skvrna.

30. 07. 2005, Lidové noviny, JIŘÍ HANUŠ

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4115