Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:40Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Když o té hudbě chcete psát, je zaujatost nezbytná


Kniha Zdeňka K. Slabého a jeho syna Petra Slabého nazvaná Svět jiné hudby vzbuzuje respekt už téměř tisícistránkovým rozsahem. Je jakousi sumou publikační činnosti především hlavního autora knihy Zdeňka K. Slabého. Ten píše o různorodém dění mimo hlavní hudební proud mnoho let. Pro stanici Vltava Českého rozhlasu připravuje spolu se synem cyklus Svět jiné hudby, pracovní verze jednotlivých hesel cyklu se pravidelně objevují v časopise UNI.

SLOVNÍKOVÁ HESLA, ESEJE ČI REFLEXE
O tom, že připravujete vydání hudební encyklopedie, se vědělo už dlouho. Kolik let vám ta práce vlastně zabrala?
Zdeněk K. Slabý: Musím začít od prehistorie. S Petrem jsme byli členové Jazzové sekce; Petr dostal legitimaci, když mu bylo dvanáct. První setkávání s 'jinou hudbou' se odehrávala na Pražských jazzových dnech, které Jazzová sekce pořádala. Josef Vlček, tehdy nadšený příznivec této hudby, mi půjčoval desky, které dostával od Chrise Cutlera. Pro mne to bylo nelehké období, nesměl jsem publikovat, nesměl jsem se ani podepsat pod článek v časopise, jehož jsem byl předtím šéfredaktorem. Hudba mě v této situaci zachraňovala, nahrával jsem si desky na pásky, založil jsem si hudební archiv. Jenom tak pro sebe - jako hobby. Zprvu nešlo o nějakou vyhraněnost, zajímal mě jazz stejně jako rock. Když to později bylo možné, psal jsem recenze o jazzových deskách, převážně pod pseudonymy Petr Lhota nebo Kryštof Matouš. Ale stále víc jsem se soustřeďoval na alternativní muzikanty. V roce 1984 mi pak v Albatrosu vyšla knížka Hudba černá a bílá o historii jazzu - po mnoha překážkách tehdejšího ministerstva kultury, které se snažilo její vydání znemožnit. Po sametové revoluci mě oslovil tehdejší šéfredaktor nakladatelství Melantrich Petr Žantovský, který věděl o mé zálibě v neobvyklé hudbě, a nabídl mi, abych o ní připravil publikaci. Pak ale z Melantrichu odešel a z projektu tím pádem sešlo. Mně však idea sdělit i ostatním, co v tomto druhu hudby nacházím, zaujala a domlouval jsem její zařazení do plánu Albatrosu s programovým ředitelem Ondřejem Müllerem. Do naší předběžné dohody se vmísili ekonomové s tvrzením, že kniha by neměla větší náklad než tři tisíce výtisků a že je tudíž pro dětské nakladatelství nepřijatelná. Objevily se ještě nějaké nereálné nabídky, až se přes Unijazz ozvalo nakladatelství Volvox Globator a od počátku bylo zřejmé, že jeho pracovníci v čele s Vítem Houškou knize fandí. Rozhodl jsem se proto rozsah publikace z původních dvou set stránek podstatně rozšířit a přizval jsem ke spolupráci Petra, aby se tu objevil dvojgenerační pohled. Když to tedy shrnu, v konečné fázi jsme na knize intenzivně pracovali asi pět let. Potom nastalo dohadování o výpravu knížky. Trvali jsme totiž na tom, aby k textu byly přiřazeny i fotografie hudebníků a bookletů, neboť já osobně příliš nefandím encyklopediím, kde se čtenář nemá vizuálně čeho chytit. Taky jsme vřele souhlasili s nápadem redaktora Viktora Váni, že grafickou úpravu svěří Karlu Halounovi.
Petr Slabý: Karel Haloun se sice nezaměřuje přímo na tento druh hudby, ale rozhodně ho zajímá. Sám prohlásil, že z knihy nechce udělat telefonní seznam, ale dodat jí adekvátní grafickou podobu. Vzhledem k tomu, že má spoustu zakázek, vydání se zhruba o rok protáhlo, ale mělo to i své kladné stránky, protože jsme měli možnost ještě řadu informací doplnit. Nevytvářeli jsme už nová hesla, ale snažili se aktualizovat hesla hotová, a to někdy dokonce až v posledních korekturách. Jako poslední vznikla stať o The Plastic People Of The Universe, což souviselo s tím, že jsem v té době spolupracoval na televizním dokumentu o Mejlovi Hlavsovi. Český underground tam původně vlastně být neměl, ale nakonec nám přišlo škoda tam Plastiky nezařadit. DG 307 se tam sice nedostali, ale jejich heslo je v současnosti už de facto připraveno pro druhý díl.

Jak se v průběhu práce změnila koncepce knihy?
Zdeněk K. Slabý: Především nám, jak už jsem naznačil, narůstal její rozsah. I tak kterýkoli recenzent může vytknout, že v knize ten či onen hudebník nebo ta či ona kapela chybí, a především z hlediska domácí scény bude mít pravdu. My to víme a sami tam leccos postrádáme, byli jsme však nakonec limitováni rozsahem tisíce stran. Vybírali jsme tedy co nejtypičtější představitele různých hudebních směřování nebo pojetí, a na ty ostatní jejich prostřednictvím alespoň poukázat. Nechali jsme si ovšem otevřená zadní vrátka: plánujeme druhý díl. Proměnilo se i zpracování jednotlivých hesel. Zůstává zásadní encyklopedický pohled, ale chtěli jsme zároveň, aby byla zmnožena variabilnost hesel a zvýšena jejich čtivost. Protože podobná encyklopedie zatím neexistuje - kromě knížky o japonské scéně Japanese Independent Music, kterou ve francouzštině i v angličtině vydalo nakladatelství Sonore v Bordeaux -, neměli jsme z čeho těžit, jak tomu bývá u jazzových, rockových a jiných slovníků zvykem. Museli jsme si objevit přístup ke každému hudebníkovi na základě poslechu jeho desek.
Petr Slabý: Inspirovala nás hudba samotná. Žánrová rozrůzněnost, která je pro jinou hudbu typická, se promítla i do stylu psaní. Proto jsou to částečně slovníková hesla, částečně eseje či reflexe. Mnohdy o výběru muzikantů rozhodoval mimo jiné i fakt, že jsme měli možnost se s nimi osobně setkat. S některými v průběhu let třeba i několikrát. Například s Timem Hodgkinsonem jsem dělal v roce 1995 rozhovor v Londýně, který ovšem nebyl nikdy publikován. V době dokončování knihy jsem zase mluvil v Praze s kapelou Yat-Kha a přišla mi natolik zajímavá, že jsem se rozhodl ji tam také zařadit. Právě tyhle osobní zážitky a určitý subjektivní pohled mi připadají velice důležité a zdánlivě paradoxně někdy celkový pohled naopak objektivizují.
Zdeněk K. Slabý: Někteří z našich favoritů nejsou v tomto dílu zařazeni i proto, že dosud s nimi nejsme zcela vyrovnáni. Známe sice jejich hudbu, ale nedospěli jsme ještě do zenitu slovního vyjádření onoho pochopení nevyjádřitelného, jež tkví v samotné podstatě této hudební oblasti. Není totiž náhodou, když někteří hudebníci tvrdí, že jejich tvorbu do slov prostě převést nelze. V průběhu práce jsme stále objevovali další a další umělce, s nimiž jsme se předtím nesetkali vůbec nebo pouze okrajově. Souvisí to i s tím, že jsme navíc do knihy zařadili některé labely, které mají domovské právo na označení 'jiná hudba', ať už je jejich směřování blíž k jazzu, rocku, improvizaci nebo k hudbě komorní. Právě jejich repertoár bývá zárukou kvality, ať jde o Emanem, Pogus, Leo Records, For 4 Ears, Cuneiform a další. A potěšilo nás, když nám pracovníci Cuneiformu poslali pochvalný e-mail, jak se jim publikace líbí. Kniha ostatně úzce souvisí i s naším pořadem Svět jiné hudby, který vysíláme každou sobotu v Českém rozhlase 3 - stanice Vltava.

CO JE A CO NENÍ JINÁ HUDBA
Jestliže má kniha i rozhlasový pořad v názvu termín 'jiná hudba', přímo se nabízí otázka, v čem je ta hudba jiná?
Zdeněk K. Slabý: Především je to širší zastřešení, než jaké poskytuje takzvaná alternativní hudba. Alternativa má totiž vždycky souvislost s něčím 'nealternativním'. Když jsem žádal po amerických přátelích, aby mi poslali nějaké materiály o alternativní hudbě, poslali mi články o kapelách, které se téměř nijak neliší od těch známých, nejsou pouze tak slavné, prostě nepodařilo se jim prorazit. Taková alternativa nás pochopitelně nezajímá, pokud v sobě neskrývá nějakou základní odlišnost, výjimečnost. Termín jiná hudba tedy v sobě obsahuje jiný jazz, jinou komorní hudbu, jiný rock než ty, které jsou notoricky známé. Ostatně jsem si tenhle termín nevymyslel, v některých zemích se používá. Ve Švýcarsku existuje i Společnost jiné hudby.

Přece jen bych uvítal nějakou exaktnější definici. Jak se třeba liší jiný jazz od obyčejného jazzu?
Zdeněk K. Slabý: Hledá nevyšlapané cesty, experimentuje, vydává se za nečekaným dobrodružstvím, obohacuje se o vlivy, které v něm předtím nepůsobily... Já vím, ta hranice je velice tenká. Ale třeba současnému českému jazzu takové hledačství většinou chybí. Ukazuje se, jak nám schází, že jsme neprošli érou free jazzu. Jazzoví teoretici si dokonce pochvalovali, že jsme do této 'slepé uličky' nevešli! Jenomže ona ulička byla v mnoha ohledech osvobozující a větvila se do roztodivných meandrů improvizace. Stačí porovnat naši situaci, oklešťovanou komunistickými arbitry, se situací v Anglii nebo v západním Německu. Dokonce nejen v západním, ale i ve východním Německu, tedy v NDR, byla za totality pro experimenty v jazzu příznivější situace - jmenovat lze bratry Bauery, Baby Sommera, Petrowského a řadu dalších. My jsme měli a máme velice dobré jazzové muzikanty, mám je rád nejenom jako umělce, ale i jako blízké přátele, jenomže postoj řady z nich charakterizuje věta jednoho bubeníka, který mě přistihl při poslechu kompaktu Pheeroana akLaffa, shodou okolností taky bubeníka: "Už zase posloucháš ty svoje blázniviny?" Nedovedu pochopit, že mnozí naši muzikanti netouží poznat něco neobvyklého, že si nepřipouštějí inspiraci něčím, co se zdá na první poslech nepochopitelné. Kolik hudebníků zavítalo na festival Alternativa, který je právě hudebnímu hledačství věnován? Ani na Zorna se nepřišli podívat (kromě několika výjimek). Zato Chadimu vidím pokaždé, když se děje něco zajímavého. Porovnám-li tedy naši situaci s Holandskem, Belgií nebo Švýcarskem (abych nehovořil o Anglii nebo Německu), kde je progresivní scéna jiné hudby velice bohatá, máme, myslím, co dohánět.

Když jsme u jazzu a jiné hudby - ve Světě jiné hudby je zastoupen třeba Anthony Braxton, ale ne Sun Ra, Cecil Taylor nebo další freejazzoví muzikanti.
Zdeněk K. Slabý: Každý autor by si asi hranice vymezil jinak. My velice rozvažujeme, co do jiné hudby ještě může patřit a co nikoli. Tvorba Cecila Taylora, Alberta Aylera a mnoha dalších je důkladně zmapována v jazzových encyklopediích, kterým se nechceme vměšovat do pole působnosti. Sun Ra by měl být vtělen do druhého dílu, protože jde o nesmírně zajímavou a někdy i rozporuplnou osobnost. A Braxton je u nás nejenom méně známý, ale byl některými našimi kritiky dokonce nařčen z uměleckého fouňovství nebo z čeho, což plynulo z naprostého nepochopení. Nadto se jeho tvorba nekryje s obvyklým free jazzem, je to experimentátor non plus ultra, usilovný hledač nepředvídaných hudebních událostí. Když jsem začal pracovat na knížce pro Melantrich, Žantovský se mě ptal: "Ale bude tam Stan Kenton, že ano?"

OD OPERY AŽ K ROCKU
Jak vidím, tehdejší představy Melantrichu se opravdu lišily od toho, jak kniha nakonec vypadá. Ale vy jste za sebou už měl dráhu jazzového publicisty, takže to v jistém směru byla logická reakce. Jak se v průběhu let vyvíjely vaše posluchačské preference?
Zdeněk K. Slabý: Hudba mě provází od dětství. Když mi bylo devět let, docházel ke mně učitel houslí, hráč orchestru Národního divadla, a probral se mnou celého Maláta. Musím ovšem přiznat, že housle se mým oblíbeným nástrojem nestaly, ačkoliv jejich zvuk miluju. Později mne zlákal klavír a chodil jsem na hodiny k slepému učiteli na Žižkov. Nejenom na lekce, ale i na cvičení, protože jsem sám klavír nevlastnil. Zpíval jsem v dětském sboru, se kterým jsem vystoupil i ve Smetanově síni. Když mi bylo tak třináct čtrnáct, byl jsem skoro denně na bidýlku v Národním divadle a poslouchal jsem operu. Operou jsem byl naprosto uchvácen a pěvci jako Muž, Otava, Gleich, Blachut, Budíková, Krásová, Tauberová a další, to byly moje idoly. Ve Foglarově skautském oddíle na mne působil jeho zástupce hudební skladatel Jarmil Burghauser; koncert jeho hudby posunul moje hranice vnímání. A skauting pak vystřídal divadelní soubor ředitelky Putzkerové, ostatně divadlo jsem hrál i pod hlavičkou klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově - naším režisérem byl profesor Vladimír Kovářík a naší scénou bylo divadlo Akropolis. Mým kamarádem byl kolega ze souboru a téměř spolužák Zdeněk Marat, který měl už za studií jazzový soubor, ten mě přilákal ke swingu. I za studií na filozofické fakultě mi byl jazz velmi blízký, ve zrychlené podobě jsem si prošel celou jeho historii až k nejmodernějším směrům, kterým někdo přezdívá výstřelky. K mým blízkým přátelům patřili Karel Velebný a Luděk Hulan, oba mi půjčovali desky. Hulan byl v kontaktu s americkou ambasádou, nosil si domů k poslechu americké novinky, některé výhradně pro mne, protože mu připadaly příliš avantgardní. Když se ve druhé polovině šedesátých letech občas pootevřely hranice a směl jsem jet třeba do Německa na sympozium o dětské literatuře, moje první návštěva mimo konferenční sál vedla do prodejny desek, protože nabídka u nás byla v tomto ohledu zcela mizivá.
Těch vlivů byla celá řada. Už jako kluka mě nadchl E. F. Burian, toho stále považuju za obrovskou postavu našeho umění, nejen divadelního, ale i hudebního. Vážil jsem si toho, že se mohu už jako vysokoškolák pravidelně stýkat s Konstantinem Bieblem, Karlem Konrádem, Vítězslavem Nezvalem a že mohu mezi své blízké kamarády počítat Karla Šiktance, Milana Kunderu, Jiřího Ostaše a další. To všechno spolu souvisí, hudba neexistuje sama o sobě. Mám rád Janáčka, Pendereckého, Milhauda. Většinou pomíjím věci, které už jsou notoricky známé, vadí mi, když v rozhlase po několikáté slyším tutéž skladbu od Čajkovského, Dvořáka, kohokoli. Hlasoval bych pro větší objevnost, větší pestrost. Čím jsem starší, tím víc chci objevovat něco nového. Tolik let mi už nezbývá, abych si mohl dovolit poslouchat hudbu, která mě nezaujme, která se opakuje nebo rozmělňuje něco, co už znám.

Měli jste v chápání hudby někdy nějaké generační spory?
Petr Slabý: Ohledně hudby nikdy. Jako dítě jsem poslouchal nahrávky, které měl otec. Vlastně to odstartoval náš pobyt v Holandsku, kde jsem v televizi viděl mimo jiné 10cc a Rolling Stones a pozoroval, jak se otec se zanícením probírá v obchodech deskami. Po návratu jsem začal 'studovat' jeho diskografii a objevil tam třeba i Deep Purple, Black Sabbath a Grand Funk Railroad. Začal jsem se sám po podobné hudbě pídit a nosil ji domů. Otec ji stáčel na pásky, i když to nebyl jeho hlavní zájem, ale výborně jsme si o tom popovídali. A pak jsme objevili Rock In Opposition a bylo to zcela jasné. Naše priority se setkaly.

O LIMITECH, MANTINELECH A HODNOTÁCH
Svět jiné hudby v podstatě neuvádí nahrávky starší než z konce šedesátých let. Byla to hranice, kterou jste si nějak předem stanovili?
Petr Slabý: Nechtěli jsme jít příliš hluboko do historie. To by tam mohl být taky třeba Edgar Varese.

Dobře, Edgar Varese je čtyřicet let po smrti, ale co třeba Karlheinz Stockhausen? Ten byl a stále je pro mnohé avantgardní hudebníky zásadní inspirací.
Zdeněk K. Slabý: Jsme opět u limitů. Jistě, mohl tam být i John Cage a řada jiných progresivních skladatelů. Nebyl to však cíl naší publikace, nechtěli jsme uvádět otce či kmotry této scény, nýbrž zachytit pokud možno aktuální dění v ní.
Petr Slabý: Otec se třeba celý život zabývá Frankem Zappou, ale o tom už toho vyšlo tolik... Zatímco dejme tomu o Bang On A Can a celé řadě umělců z newyorského downtownu se toho u nás moc neví, a přitom je to skutečně živoucí věc. Cecila Taylora bych tam osobně třeba taky rád viděl, už jenom proto, že mě při interview pořádně podusil, ale je otázka, zda právě on není na skutečně rozsáhlou studii, které by se člověk musel věnovat hodně dlouho. Nemá smysl o něm napsat povrchní životopis. Stockhausena bych tam už ale opravdu nepletl, to je jiná historie. Na druhou stranu zařazení do knihy nebylo omezeno tím, kdy se kdo narodil. Člověk si musí zvolit úhel pohledu. Ve své době mi přišla třeba velice přínosná Vlčkova encyklopedie Rock 2000 právě proto, že se snažila o průhled do dosud nezmapovaných oblastí.

Josef Vlček si v Rocku 2000 stanovil umělou hranici, že bude rock mapovat až od počátku šedesátých let, čímž ovšem zmizela řada podstatných a vlivných osobností, ztratilo se z toho povědomí kontinuity.
Petr Slabý: Vždycky máš nějaké mantinely, někdy si je dáš jako postulát, jindy vyplynou samy od sebe. My jsme si mapování posledních desetiletí nestanovili jako úzus, zkrátka se to tak nabízelo. Jednotlivé věci se nabalovaly třeba i proti toku času, horizontálně, vertikálně, ale kniha na rozdíl od vesmíru nemá schopnost se donekonečna rozpínat. Na druhou stranu právě proto, že je to nekonečný proces, už uvažujeme o druhém dílu. V UNI teď vycházejí i hesla kapel, které jsme třeba loni ještě ani neznali. Na mysli mám třeba Sotos.

Z některých vašich hesel je dobře znát, že k jejich protagonistům máte zvlášť intenzivní vztah.
Zdeněk K. Slabý: Když o téhle hudbě chcete psát, je taková zaujatost nutná. A samozřejmě člověk má i svůj osobní žebříček hodnot, čímž nemyslím jenom hodnoty umělecké, ale také to, čím vás ta která osobnost či kapela oslovuje, čím může obohatit vaše vnímání, zmnožit váš život. Drobný doklad: k souboru Henry Cow se mohu vracet znovu a znovu a při každém novém poslechu mohu opětovně podstoupit zajímavé dobrodružství, sledovat, jak tu jako v zárodku byly ukryty další šance sólových drah jeho členů, především Freda Frithe nebo Chrise Cutlera. Obecněji řečeno: jestliže mohu při opětovném poslechu nějakého alba objevovat něco, co se mi nevydalo při poslechu prvním, násobí to jeho hodnotu. A podle toho, jak jsme si kterých hudebníků z tohoto hlediska cenili, se také to či ono heslo dařilo dovést ke konečnějšímu nebo méně konečnému stavu.
Petr Slabý: Stavebními kameny byli především muzikanti z okruhu Art Ensemble Of Chicago, newyorský downtown, Rock In Opposition, britská improvizační scéna... Z české hudby to byla především takzvaná alternativa, která má ovšem také mnoho podob. Než jsem začal psát první hesla, měl jsem pocit, že to půjde jako po másle, protože jsem byl přesvědčen, že ty věci dobře znám a mám je naposlouchané. Ale čím dál tím víc jsem zjišťoval, že o ničem nikdy nevíš dost a věnoval jsem tomu mnohem víc času, než jsem čekal. To je další důvod, proč tam řada věcí chybí, i když původně byly v plánu. Třeba Kilhets, ale i Throbbing Gristle nebo Tiger Lillies, ke kterým bychom se chtěli vrátit ve druhém dílu.

V soutěži o nejkrásnější české knihy roku 2002, vyhlášené Ministerstvem kultury České republiky, získala publikace Zdeňka K. Slabého a Petra Slabého Svět jiné hudby druhé místo v kategorii vědecké a odborné literatury.

Jaroslav Riedel, 06/2003, UNI

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5473