Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:39Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Nenápadný půvab inteligence


„Znamená osudová nezbytnost kolektivní mentality pro plnokrevný a vskutku ucelený prožitek literárního díla už automaticky to, že jsem odsouzen k hranicím svého jazyka, které jsou současně hranicemi mého symbolického, historického a sociálního světa?“, ptá se Aleš Debeljak (nar. 1961) a snaží se vypovídat za všechny, kteří se ocitli ve stejné situaci jako on: „Podobně, jako do Paříže v první polovině 20. století putovali umělci z provincionálních metropolí na evropském okraji, dneska se přeléváme do New Yorku, abychom tam hledali pro své verše a myšlenky, jejichž univerzální dosah se dá důsledně ozkoušet jedině v nádherně živoucím a příslovečně kosmopolitním městě, v němž se vzhledem k americké dominanci nad planetou v dobrém i špatném smyslu rozhoduje osud světového umění.“

Pro Debeljakovu osobnost hledáme v kontextu současné české poezie a esejistiky marně protějšek s podobnou potřebou a empirií. Směle však můžeme tvrdit, že tuto potřebu v našem prostředí začínají suplovat právě tento Slovinec a jeho souputník, v současnosti nejpřekládanější a nejznámější slovinský spisovatel Drago Jančar, s jejichž jmény a četnými díly se již dávno mohl český čtenář poměrně důkladně seznámit. Za toto zprostředkování vděčíme zejména Františku Benhartovi, jenž se překlady literatury dvoumilionového středoevropského národa zabývá již několik desítek let.

Debeljak se u nás poprvé objevil v antologii Sedm slovinských básníků (Torst 1994), poté byly vydány samostatný výbor Katalog prachu a esej o kulturní různorodosti Jugoslávie na jedné straně a nacionalismu zapříčiňujícím její neodvratitelný konec na straně druhé Soumrak idolů (oba tituly Votobia, 1996). Následoval vcelku hluboký ponor do problematiky slovinské literatury a kultury výběrem v revue Souvislosti (1/1997), kde Debeljak obsadil značný prostor. O rok později v nakladatelství Host v rámci antologie mladé slovinské poezie Místo v prostoru vyšel doposud nejreprezentativnější český výbor z jeho básní. Letos se nakladatelství Volvox Globator rozhodlo před- stavit tři jeho eseje v knize Svěrací kazajka anonymity. Všechny se různým způsobem snaží zachytit situaci malého neznámého národa a jeho dnešního prosazování v daleko větším, totiž netoliko jihoslovanském či středoevropském, nýbrž také ve světovém uměleckém i politickém společenství.

Zejména v prvním eseji lze vystopovat Debeljakovu konkrétní literárně percepční anabázi, spoluprožívanou s jeho kolegou Tomažem Šalamunem „na trase“ determinace provincie - její těžší srozumitelnost pro nezasvěcené - světácká otevřenost a samozřejmost. Debelja- kovo familiární slovinské „tady a teď“ („...vytváření národní identity, která samozřejmě nikdy není dána předem a jednou provždy, neboť je předmětem a současně následkem konfliktních interpretací, z nichž se rodí podoba národa“) je konfrontováno a přirozeně doplňováno kosmopolitním americkým „anything goes“ - na rozdíl od Evropy, kde se stále ještě vytváří kolem národní odlišnosti, „primární kolektiv je v americkém kontextu založen na etnické, rasové a sexuální odlišnosti.“ To dokazuje Debeljakovi letmý pohled na obsah titulů na regálech amerických knihkupectví, jenž vypovídá o již značné zakořeněnosti od šedesátých let vznikajících partikulárních literárních tradic všemožných menšin. Pro Debeljaka je více než nutností srovnávat, vést dialog s odlišnými zkušenostmi a tradicemi, vstřebávat je a současně mít právo někdy je odmítnout (viz Debeljakovu kritiku postmoderny v eseji třetím), Debeljak přímo touží vztahovat se k něčemu univerzálnějšímu a platnějšímu. To třeba vidíme v úvahách o postavení a atmosféře jeho rodné, ospalé a jaksi uzavřené Lublaně, kterou vystavuje nelítostnému srovnání s geograficky i kulturněhistoricky nevzdálenou, přitom však živou a vskutku metropolitní Budapeští či Vídní. Nebo je to znát při jeho povzdechu nad tím, že v dnešním Slovinsku chybí literatura nepoznamenaná módními trendy, nezploštěná, jakoby trochu více angažovaná v osvětlení jevů a osobních příběhů v době postkomunistické či tranzitivní, která by nerezignovala na zachycení momentu přihlášení se k nové tradici a hodnotám, která by odpověděla na otázku, kdy a proč byly odvrženy ty staré a s jakými důsledky. Literatura, která by též po vzoru Drago Jančara aspirovala na výpověď o slovinské národní zkušenosti s univerzálními estetickými akcenty, tak jak se to v menších evropských kulturách zdařilo Bohumilu Hrabalovi, Geörgy Konrádovi nebo Czeslawu Miloszovi.

Mluví-li Debeljak o svěrací kazajce a o vymaňování se z ní a jako dobrý příklad tohoto procesu uvádí dva své předchůdce, Šalamuna a Jančara, pak po přečtení jeho invenčních, jazykově neotřelých a filozoficky vybroušených esejů snadno dospějeme k závěru, že k těmto dvěma přibyl Slovincům třetí autor, který se neváhá odrazit od břehu a vydat se „podle nebezpečných navigací do kosmopolitních vod“, aby s nadějí přinesl „sice možná nepříliš rozsáhlé, avšak obsahově přesvědčivé důkazy, že mapa světových literárních izohyps nebude poskytovat skutečně ucelený obraz, pokud v ní nebude zaplněno také bílé slovinské místo.“

Aleš Debeljak: Svěrací kazajka anonymity. Publicistika z let 1988-1996. Přel. František Benhart a Jana Špirudová. Volvox Globator, Praha 1999.

1999, Jakub Dürr, Aluze

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4595