Nelichotivé příběhy Skandální povídková prvotina velšského autora Caradoca Evanse
Caradoc Evans, jeden ze zakladatelů moderní velšské prózy, je pro
českého čtenáře autorem prakticky neznámým. Nakladatelství Volvox Globator se rozhodlo představit jej knihou, která ve
své době způsobila nemalé pozdvižení sbírkou povídek Naši (1915), jíž tehdy osmatřicetiletý novinář vstoupil do
literatury.
Kniha Naši je útlý svazek čítající patnáct krátkých textů, a to ještě třetinu rozsahu současného vydání
zaplňuje předmluva Johna Harrise, seznamující nás s Evansovými osudy před napsáním knihy, se situací, kterou
povídky odrážejí, a s kontroverzním ohlasem, jehož se svazku dostalo po anglickém vydání. Jsou to informace,
které je dobré znát: Caradoca Evanse totiž jeho původní povolání prodavače textilu brzy zaválo z rodného velšského
venkova do Londýna, kde vystudoval večerní kursy na Dělnické univerzitě a začal se věnovat žurnalistické profesi.
Přitom jej nepřestávaly fascinovat náměty, které skýtal jeho původní domov, a tak se při svých občasných návratech
intenzivně zajímal o příběhy postav, které znával z dětství. Tato vyprávění potom přetavil do nemilosrdně
kritického a ironického obrazu venkovského společenství, v němž panuje pevný, netolerantní patriarchální řád,
nedůvěra k vnějšímu světu a spousta dalších předsudků, bezohledná snaha o vlastní prospěch zaštítěná
autoritou modlitebny a občasná krutost, přesahující běžné lidské chápání. V Anglii sklidila kniha uznání,
zato Velšané byli nastaveným zrcadlem pobouřeni a dílu hrozil soudní proces. Evans byl označen za odrodilce
a zrádce, a to hlavně proto, že svoji kritiku Walesu napsal anglicky a pro Angličany. Pokud bychom ovšem
knihu měli číst jako pouhý odsudek zaostalého, předpojatého způsobu života určovaného prospěchářským spojením náboženského
nonkonformismu s politickým liberalismem, pak by šlo z Evansovy strany o pouhý žurnalismus. Některé
povídky nelze brát jinak. Řada jiných ale prozrazuje, že autorovi šlo i o postižení obecnějšího rozměru,
a osudy obyvatel jihovelšské vesnice Manteg, kde se všechny příběhy odehrávají, se tak stávají drobnou studií
ne vždy spravedlivých pohnutek lidského jednání a důsledků, které z něho plynou.
Od biblických podobenství k Joyceovi
Obecnější přesah ostatně potvrzuje i jazyk a způsob vyprávění: Evans své příběhy podává starozákonní dikcí
promíšenou s typickými znaky velšského dialektu a lidové mluvy, čímž dosahuje několikerého účinku. Jeho
povídky nabývají platnosti až jakéhosi biblického podobenství, ale zároveň se v nich tímto způsobem ironicky
podtrhuje příznačná neschopnost venkovanů vyprostit se z omezujícího vlivu přísně patriarchálního světa, jehož
zákony určuje autoritativní hlas církve, tvořící hlavní opěrný bod společenství. Svět Mantegu (volně odrážející poměry
v Evansově rodné vsi Rhydlewis) tak ze všeho nejvíce připomíná tradiční uzavřené židovské komunity, jak je známe
z jiných literatur. Tento dojem nakonec umocňují i starozákonní jména většiny postav. Evansovy vyprávěcí
postupy naproti tomu odkazují spíše k inspirativnímu vlivu jeho současníků, zejména Joyce a dalších
modernistických autorů. V nejlepších povídkách knihy se totiž vlastní smysl skrývá mezi řádky či kdesi v pozadí
zobrazovaných situací a čtenář jej musí aktivně odkrývat. Mistrnou ukázku této metody představuje jeden
z nejranějších textů svazku, úvodní povídka Křesťanský otec.
O trápení kráčejícím v patách blahobytu
Již sám její název je ironický, neboť křesťanství statkáře Sadracha Danyrefaila spočívá v okázalé zbožnosti
a dobytí význačné pozice v modlitebně Capel Sion, zatímco jeho skutky mnohem více ztělesňují nesmlouvavou
sílu patriarchálního uspořádání. To se projevuje především ve způsobu, jakým Sadrach naložil se svou ženou Achsah,
když ji prohlásil za šílenou a zavřel v podkrovní místnosti, kde skladoval postroje pro dobytek. Jednou
týdně ji pak vyvádí na kravské ohlávce, aby se provětrala na čerstvém vzduchu, a ostatní venkované ochotně tuto
proměnu lidského tvora v dobytče přijímají. Je to konečně v souladu s normou společenství - vdaná žena
je tu skutečně víceméně v pozici pouhého domácího zvířete, jak ukazuje hned následující povídka Jalůvka bez
poskvrny, a většinou toto svoje postavení přijímá jako výsadu svého druhu. Snaha prosadit svou a zařídit si
život podle vlastního rozhodnutí by ji přivedla jistě do záhuby (tak jako v povídce I sklidila, co zasela).
Statkářovo autoritářské postavení se dále promítá do osudu jeho dětí, z nichž většina zemře poté, co si Sadrach
přivede novou hospodyni Martu a statek začne prosperovat. O příčinách jejich skonu se můžeme jen dohadovat
ze stoického klidu, s nímž Sadrach přijme nešťastnou smrt dcery Ráchel, která měla nejvíce námitek proti Martě.
Statkářova moc však není absolutní a v tomto smyslu můžeme číst mnohoznačnou větu o tom, že
˝v patách jeho blahobytu kráčelo trápení˝. Když Sadrach ožení svého milovaného prvorozeného syna Sadracha
mladšího, na prahu domu nečekaně uvítá nevěstu šílená Achsah, která právě objevila hroby svých dětí. Tímto aktem jako
by zapuzená manželka obnovovala své místo paní domu a situaci před svévolným rozvratem rodiny, ale současně také
přijímala novou dceru do náruče smrti a ukazovala jí osud, který ji v novém domě čeká. Bláznivá Achsah
prozře, zatímco venkovská komunita zůstává dobrovolně zaslepená. Její prozření má blízko k joyceovské epifanii,
neboť se stává výzvou ke čtenářovu prozření a k odvržení idylických představ o velšském venkově, které
záměrně pěstovali Evansovi předchůdci.
Lépe dobře mluvit, než hluboce cítit
V jiných povídkách se dobře uplatňují další autorovy vypravěčské schopnosti - smysl pro humor prostupuje Chloubu
Sionu, příběh o tom, jak se modlitebna handrkovala s kostelem o tělo umírajícího venkovana, který
nakonec odmítl umřít ve chvíli, kdy už pro něho byla připravena posvátná půda. Alegorický rámec má povídka Nadání od
Boha, pranýřující vesničany za to, že se raději nechávají ohlupovat nevzdělanci, než aby naslouchali pravdě, anebo
Ďábel v rajské zahradě o neschopnosti lidí rozeznat dobro od zla. Nejčastějšími vlastnostmi mantegských
vesničanů, stávajícími se terčem Evansovy ironické kritiky, jsou ovšem vypočítavost, chamtivost a pokrytectví,
které mohou vyústit až do bezohledné nelidskosti. Ta jako by byla projevem toho, že lidské city zde vždycky ustupují
majetkovému prospěchu, že manželské svazky nejsou završením lásky, ale naplněním dobře projednané oboustranně výhodné
smlouvy, a konečně i toho, že dobře mluvit se cení víc než hluboce cítit. Vzpoura proti tomuto pokřivenému
řádu věcí je vždy buď zoufalým krajním gestem (Nad lásku mocnější) anebo sebeobětováním (Budiž to jejím pomníkem).
Hra na příliš málo strun
Zbývá zásadní otázka: proč autor, který projevil tolik kritické odvahy a originálního přístupu k látce,
upadl víceméně do zapomenutí a nestojí po boku svých velkých současníků? Důvod hledejme v tom, že
i přes veškerou odstíněnost Evans hraje na příliš málo strun a jeho vidění je příliš úzké. Ne všechny povídky
svazku také dosahují síly těch nejlepších. Tady můžeme spatřovat i slabinu Harrisovy předmluvy - nezhodnotila
sbírku v kontextu dalšího Evansova díla, ba neutrousila o něm ani jediné slovo. Kdyby tak učinila, možná by
pohnula Volvox Globator k jinému způsobu uvedení Evanse, a to reprezentativním průřezem z celé jeho
tvorby. To by ale bylo náročnější než vzít nové anglické vydání (z roku 1997) a přeložit ho se vším všudy.
I s poděkováním původního editora a třístránkovým seznamem pramenné literatury, který v českém
čtenářském kontextu působí poněkud kuriózně. To je už ale otázka nakladatelské koncepce a soudnosti.
* KNIHA TÝDNE Caradoc Evans NAŠI Přeložila Simona Mazáčová. Vydalo nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, Praha 2003, 164 strany.
