Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:38Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Úzkost samoty a barbarství kolektivu
Sábato a Vargas Llosa - dva slavní z magického proudu


Rok 1997 byl v Čechách poměrně bohatý na slavná jména hispanoamerické literatury: po nejnovějším románu Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze O lásce a jiných běsech (šp. 1994) sáhlo nakladatelství Hynek po jeho starších úspěšných dílech a vydalo česky už potřetí stěžejní román Sto roků samoty (šp. 1967, čes. 1971, 1980) a podruhé novelu Kronika ohlášené smrti (šp. 1981, čes. 1984). Na samém konci roku 1997 pak vyšla v brněnském Hostu a pražském Volvox Globatoru ještě dvě významná a v lecčems příznačná díla neméně proslulých autorů: prozaická prvotina Tunel (šp. 1948) Argentince Ernesta Sábata a předposlední román Peruánce (dnes už se španělským občanstvím) Maria Vargase Llosy Smrt v Andách (šp. 1993). Ačkoli jsou oba autoři řazeni stejně jako García Márquez do mohutného prozaického proudu latinskoamerického boomu šedesátých let, diametrálně se od sebe liší nejen stylem a tematikou, ale i životem.

Temný a opuštěný
Starší Sábato (nar. 1911) v úvodu ke sbírce esejů Lidé a soukolí (1951) výmluvně napsal: "Nejsem žádný filozof ani - nedej Bože - literát." Nedbal na snoby a literární módy a pokud možno se držel v ústraní svého domu v Buenos Aires, kde přemýšlel, psal a maloval. Do politiky zasahoval nanejvýš články a eseji, v nichž se vyjadřoval z pozice humanisty a originálního "pozitivního existencialisty" ke složité situaci poválečné Argentiny, tragicky poznamenané populistickým peronismem a vojenskými převraty. Přímo do veřejného života vstoupil jen počátkem osmdesátých let po pádu vojenské diktatury, která v předchozí dekádě zavedla v zemích jižního cípu Latinské Ameriky "špinavou válku" s tisíci nezvěstných a umučených. Pro svou všeobecně uznávanou mravní autoritu byl zvolen předsedou Národní komise pro pohřešované osoby (své svědectví o tomto období vydal v r. 1984 v eseji Nikdy víc), pak se opět stáhl. Dnes se navzdory stále slábnoucímu zraku věnuje převážně malování; po smrti své celoživotní družky Matildy se ještě víc uzavřel do svého "tunelu" a téměř přestal komunikovat se světem. Sábato je příkladem spisovatele, který celý život tvořil v různých obměnách jedinou knihu o hledání absolutna, smyslu bytí a možnosti mezilidské komunikace.

Jeho prvním krokem na cestě k "zuřivému zkoumání lidského údělu" byla sbírka esejů Jedinec a vesmír (1945), stvrzující autorův rozchod s exaktní vědou, druhým pak právě novela Tunel, jež už v zárodku obsahuje všechna autorova témata i postavy, k nimž se v obsáhlejší a čím dál složitější formě vrátil znovu v románech Kniha o hrdinech a hrobech (šp. 1961, čes. 1984) a Abaddón zhoubce (šp. 1974). V Abaddónovi Sábato prozkoumal své obsesivní téma do takové hloubky a šíře, že od té doby další fikci nenapsal a pravděpodobně ani nenapíše. Tuto formu vyčerpal, zbývá malířské plátno.

Je zvláštní, že Sábato nikdy sám nenamaloval obraz Mateřství, od něhož se odvíjí děj Tunelu o posedlé lásce a žárlivosti malíře Juana Pabla Castela a který ve zkratce vystihuje jeho tíživou atmosféru úzkostné a nevyhnutelné samoty. Castel retrospektivně ve vězení líčí, jak se seznámil s Marií Iribarnovou, jež jako jediná na vernisáži postřehla skrytý význam tohoto obrazu, jak v ní marně hledal absolutní lásku a oddanost a nakonec ji zabil. Jeho zápisky jsou vědecky puntičkářským záznamem zoufalého hledání přesahu, porozumění, splynutí. Je spíš zlomyslně inteligentní a nebezpečně jasnozřivý než šílený. I když hranice mezi šílenstvím a genialitou bývá nezřetelná. Sábato svým vytříbeně precizním stylem (výtečně převedeným se všemi nuancemi do češtiny) záměrně žene čtenáře na hranu, aby nevěděl, má-li Castela litovat jako hledače absolutna, jehož úporná snaha o dorozumění se tříští o tajemnou ženskou ulitu záhadného mlčení a ubohou průměrnost okolí, nebo ho brát jako nelidsky racionálního blázna, který trpí patologickou snahou vše utřídit, rozebrat a domyslet do nejzazších možných důsledků a kvůli paranoidním představám zavraždí nejbližší bytost. Na druhé straně jsou mnohé jeho sžíravé soudy (o kriticích, snobech, žurnalistech, psychoanalyticích a všech elitářských seskupeních) stále trefné a plné břitkého humoru. Beznadějné vyznění novely (vyřčené už v mottu a znovu opakované v závěru - "...ve skutečnosti existoval pouze jeden temný a opuštěný tunel: ten můj"), které Sábata později mrzelo a jež v Knize o hrdinech a hrobech korigoval alespoň slabým paprskem naděje, je doplňováno a vyrovnáváno sarkastickým humorem.

Román hor a totality
Vargas Llosa (nar. 1936) nikdy nestával na rozdíl od Sábata v ústraní. Do roku 1968 byl stoupencem kubánské revoluce; pak rozčarovaným levicovým intelektuálem odsuzujícím stalinské praktiky a hledajícím chvíli, "kdy se to v Peru podělalo" (jako Santiago, hrdina Rozhovoru v Katedrále z r. 1969), či uvažujícím, má-li vůbec nějaká revoluce smysl (jako jeho trockistický hrdina Maytova příběhu z r. 1984); potom civilizovaným obdivovatelem původních indiánských pralesních kultur v "ekologickém" románu Ten, kdo mluví (1987); autorem lehkých erotických románků (Chvála macechy, 1988; 1997 vyšlo obsáhlejší pokračování); liberálním stoupencem "trhu bez přívlastků" a neúspěšným kandidátem na prezidenta Peru. Plodem frustrujících zkušeností z prezidentské kampaně jsou paměti Ryba ve vodě (1993), které jsou ovšem četbou rovněž frustrující, protože zajímavé kapitoly o autorově dětství a dospívání bez "přidaného prvku" fikce jsou prokládány těžko stravitelnými sebestřednými pasážemi o "zneuznaném géniovi" peruánské politiky 90. let.

Vlastně i románem Smrt v Andách (za nějž dostal r. 1996 Mírovou cenu německých knihkupců) vystihl Vargas Llosa vlnu "teroristické módy" devadesátých let. Po několika méně rozsáhlých i méně úspěšných předchozích dílech se mu v něm však podařilo formálně i tematicky (postavou protagonisty seržanta Litumy a dalšími motivy) navázat na epicky strhující starší tvorbu (hlavně na román Zelený dům, 1966, čes. 1981), v níž vycházel z vlastních životních zkušeností a pokoušel se vytvořit "totální román" - zachytit pomocí originálních vypravěčských postupů celého člověka v jeho rozporuplnosti a Peru s jeho propastnými protiklady mezi pobřežím, pralesem a horami i mezi bílými, míšenci a Indiány. Smrt v Andách se jako první Vargas Llosovo dílo odehrává v horách (jako by chtěl autor potvrdit své "totalizační" úsilí a zmapovat celé Peru), v místech ovládaných teroristy ze Světlé stezky, kde Lituma s pobočníkem Tomásem chrání tábor mlčenlivých indiánských "horáků" stavějících silnici v oblasti bývalých dolů. Román je založen na detektivní zápletce (Vargas Llosově oblíbeném "skrytém údaji") - Lituma pátrá po třech záhadně zmizelých mužích z tábora. Tato dějová linie je zároveň retrospektivně rozvedena o Tomásův milostný příběh. Oba muži spolu rozmlouvají v nekonečných úzkostných večerech a děj se v jejich dialozích přelévá ze současnosti do minulosti jako ve spojených nádobách, což je už osvědčený, ale stále působivý Vargas Llosův postup. Tyto dva děje jsou dále prokládány zdánlivě nesouvisejícími epizodami o řádění teroristů, které se postupně splétají s hlavní dějovou linií. Autor v nich čtenáři pokaždé představí nové hrdiny, ale vzápětí je nechá absurdně zavraždit teroristy dřív, než se jejich příběh vůbec stačí rozvinout. Tyto epizody, které patří pro svou nesmyslnou krutost k nejděsivějším a nejpůsobivějším místům knihy, bohužel nejsou výplodem autorovy fantazie. Román má navíc výrazný mytický rozměr: k děsivému rozluštění záhadných zmizení nakonec Litumu přivedou tradiční indiánské pověry a legendy. V mlčenlivé povaze "barbarů", kteří jsou pro "civilizovaného" člověka z pobřeží nepochopitelní, se předkolumbovská rituální tradice spojuje s maoistickými doktrínami Světlé stezky.

Román se dá číst třeba jen jako detektivní horor, ale také jako zamyšlení nad kořeny současného terorismu, jako úvaha o sepětí člověka s přírodou a o důsledcích narušení tisícileté rovnováhy jejich vztahu, jako rozvinutí věčného latinskoamerického tématu střetu civilizace s barbarstvím. Za přečtení určitě stojí.

Erbesto Sábato: Tunel. Přeložil a doslov napsal Vít Urban, ilustroval Svatopluk Klimeš, vydal Host, 1997, 139 str., doporučená cena 125 Kč.
Mario Vargas Llosa: Smrt v Andách. Přeložila Alena Šimková, vydal Volvox Globator, 1997, 214 str., prod. cena 239 Kč.
Autorka je hispanistka, přednáší na FF.

19. 01. 1998, Anežka Charvátová, Respekt

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5114