Nejen existovat, ale být Dva méně pasivní hrdinové Saula Bellowa
Protagonisté téměř všech klíčových próz Saula Bellowa se svým typem blíží Herzogovi, titulnímu hrdinovi autorova nejslavnějšího románu z roku 1964, který vyšel už dvakrát česky. Jde o rozčarovaného židovského intelektuála středních let, který se trápí současným stavem americké společnosti, ale především až chorobnou introspekcí, přičemž své posedlosti sebezpytováním dává průchod v dopisech.
Obdobnými formami pasivity jsou postiženy i mnohé další Bellowovy postavy - s výjimkou Hendersona a pana Sammlera, s nimiž se můžeme díky nakladatelství Volvox Globator nyní seznámit i v českých překladech. Ve Spojených státech vyšel Henderson, král deště již v roce 1959 a Planeta pana Sammlera následovala o jedenáct let později.
Putování bez omezení
Vývoj obou navenek velmi odlišných hrdinů má překvapivě mnoho shodných rysů. Saul Bellow v maximální míře využil strategie Henryho Jamese, slavného amerického prozaika přelomu století, a zbavil své postavy hmotných starostí (Henderson své miliony zdědil a pana Sammlera zásobuje dostatečnými sumami jeho synovec), čímž jim dal jedinečnou příležitost ukázat, kterak jsou schopni svobodně naložit se životem. Henderson, robustní muž středního věku
s velkým nosem (patrně jakási žertovná kompenzace toho, že nemá židovský původ), se vydá na dobrodružnou cestu do nitra Afriky, a zbavuje se tak společenské determinace. Starý pan Sammler, jenž kdysi za války v Polsku "vstal z mrtvých" (doslova se mu podařilo vyhrabat z masového hrobu), dávno ztratil zájem o své společenské zařazení, o zbylé členy rodiny a vlastně o celou zeměkouli a pouze pozoruje, třebaže by až zoufale rád pomohl. Oba spojuje
značně kritický postoj k vlasti a jejím lidským produktům. Henderson je přesvědčen, že jeho generaci je souzeno, aby vyšla do světa a snažila se najít moudrost života. Panu Sammlerovi se zase studentští aktivisté a radikálové 60. let jeví jako chabě vzdělaní, zarostlí a špinaví ignoranti bez osobitosti. Zatímco však Henderson ze Spojených států utíká, pan Sammler je okolnostmi přinucen dlouhodobě bydlet v New Yorku.Putují však oba.
Henderson se svým výletem na černý kontinent přiřadil k romantickým hrdinům, s nimiž ho ostatně literární kritikové často srovnávali (2x s Donem Quichotem, 2x s Tarzanem, 2x s Huckleberrym Finnem, ale také s Odysseem, kapitánem Achabem, Yankeem z Connecticutu, Gulliverem, a dokonce i se středověkým Kdožkolivěkem). Jelikož ovšem svůj příběh vypráví v horečce a sám se zmiňuje o svém blouznění, není vždy jasné,
zda popisuje realitu (notně symbolickou), nebo přeludy. Obdobně je na tom i pan Sammler, který rovněž vidí metropoli, po níž popojíždí sem a tam, jinak než ostatní. Jeho mučitelé mu totiž den před zamýšlenou popravou vyrazili pažbou pušky jedno oko. Třebaže při vykreslení atmosféry Manhattanu není vynechán jediný geografický detail, místopis města se nepozorovaně mění v místopis protagonistova srdce a jeho zranění přerůstá v mocnou metaforu.
Mezi slepými, tedy nemyslícími bytostmi bez historického povědomí a mravního citu, je jednooký králem. Nebyl by to však Bellow, kdyby vážné téma cesty nezaplnil rozličnými směšnohrdinskými motivy: Hendersonovi putování znepříjemňuje nejen vysoce abstraktní břemeno západní civilizace, ale i velice konkrétní, stále špinavější a špinavější spodky, zatímco pana Sammlera na poslední cestě za umírajícím zdrží série náhod a setkání s bizarními osobnostmi.
A rovněž výsledky jejich cest nejsou jednoznačné - Henderson se vrací tam, odkud prchal, viditelně obohacen jen malým lvíčkem (co si s ním vůbec počne?), a pan Sammler, ačkoli touží do nemocnice za každou cenu dorazit včas, rozloučení se synovcem již nestihne, což ostatně po celou dobu podvědomě tušil.
Smysl a smyslnost
Důležité je putování samo, méně jeho cíl. Jak pan Sammler, tak Henderson využívají na svých cestách prostředky technického pokroku. Ten první samozřejmě automobily, v nichž spatřuje pouhé "stroje na odjezdy", ten druhý na výpravu odlétá a vrací se z ní letadlem, přičemž si uvědomuje, že teprve naše století vyneslo lidstvo nad mraky a umožnilo mu zcela jiný "fyzický" pohled na svět. Zatímco se pan Sammler kdysi v Anglii spřátelil s H. G. Wellsem
a často přemítá o budoucnosti a dalších netušených horizontech, Henderson spíš sní o návratu k přírodě a přirozenosti. Není to ovšem onen naivní návrat typu "všechno špatně, zpátky na stromy" - vždyť v dnešní době i Dahfu, budoucí král relativně izolovaného domorodého kmene, studoval medicínu, a třebaže se podřizuje domácím tradicím a rituálům, horlivě vyznává vědu a studium. Pan Sammler neustále pátrá po smyslu lidského bytí, přičemž opakovaně
naráží na projevy jeho pomíjivosti. Henderson hledá pravdu a nachází ji nakonec v Dahfuově konstatování: "Více méně tentýž strach, více méně tatáž touha po tisíce generací. Dítě, otec, otec, dítě dělají totéž. Bojí se stejných věcí. Touží po stejných věcech." Pravda nicméně nepatří jen do říše filozofických úvah. Ne nadarmo Henderson prohlašuje, že "existuje spojitost mezi pravdou a úderem do hlavy", neboť primárního osvícení došel, když mu při
sekání dříví rozbilo polínko nos.Bellowovi protagonisté zápasí nejen s duchem, nýbrž i s tělem. Třebaže pan Sammler představuje ztělesněné svědomí světa, jeho vlastní tělesná schránka je záležitostí značně tragikomickou a na tělesnost se upíná i jeho pozorování, které se hemží smyslnými obrazy (cibulové žemle překvapivě "spočívaly v průsvitném plastikovém pytlíku s bílým plastikovým uzávěrem jako v děloze" a sukně neteře Angely byla pouze
"zelený pás přes stehna"). U Hendersona má tělo roli ještě mnohem důležitější - ačkoli jeho hlas, jenž ustavičně opakuje "já chci, já chci", nelze přímo ztotožnit s chtíčem, s radostí vzpomíná na časy, kdy mu při milostných hrátkách s druhou ženou Lily nevadila ani její menstruace. Ve světě fyzickém se pak projevuje jako naprosto průměrný idealistický Američan v tropech vybavený přilbou. Zápasí-li v duchu domorodých zvyků s vládcem Itelem,
zmocní se ho "zdravý soutěživý duch", jako by se odvěký obyčej rovnal sportovnímu utkání, a když Dahfu loví lva Gmila, do něhož se údajně převtělil jeho otec, povzbuzuje ho jako při baseballu. Autor takto neustále vyvažuje vznešenost čistého ducha se směšností hmotných forem, jichž mnohdy nabývá.
Skepse jako naděje
Saul Bellow vždy ostře vystupoval proti tomu, co sám nazýval idiocií ortodoxního optimismu, zároveň však odmítal opačný extrém. Jeho hrdinové nazírají sami sebe i veškeré časoprostory značně kriticky, nikoli však beznadějně. Vnímají skutečnost s přiměřenou dávkou skepse, přičemž "zavedené pořádky" a pohodlí všedních dnů běžného občana narušují mocnou ironií a sebeironií. "Existence sama o sobě je ošklivá, nekomunikuje, nemá jasný význam či zvláštní
identitu - prostě je pouze tady," píše Bellow. Uvědomují si to všichni jeho hrdinové. Připomínají nám, že k naplnění lidského osudu nestačí pouze existovat, ale být opravdu sám sebou.
Saul Bellow: Planeta pana Sammlera. Překlad Eva Kondrysová, vydal << Volvox>> Globator, Praha 1998, 198 stran, náklad a cena neuvedeny.
Saul Bellow: Henderson, král deště. Překlad Jiří Hanuš, vydal << Volvox>> Globator, Praha 1999, 260 stran, náklad a cena neuvedeny.
Autorka je amerikanistka, působí na FF UK.
