Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:38Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Vzpomínky carova vězně


Ivan Pavlovič Juvačov: Šlisselburgská pevnost. Ze vzpomínek otce Daniila Charmse. Přel. Marcela Pittermannová. Volvox Globator, Praha 1997


Kniha Ivana Pavloviče Juvačova Šlisselburgská pevnost, vydaná nakladatelstvím a vydavatelstvím Volvox Globator, představuje výbor z rozsáhlejšího, dvousvazkového díla, které poprvé vyšlo v Petrohradě (1901) a Moskvě (1907). Jak uvádí ve své poznámce překladatelka Marcela Pittermannová, původní ruské vydání bylo doprovázeno množstvím fotografií. Také obrazová část současného českého vydání, včetně plánku půdorysu pevnosti, tvoří vhodné doplnění textů a zvyšuje jejich autentičnost. Výbor je logicky rozdělen do dvou částí a respektuje tedy dvojdílnost originálu. První část se vztahuje k okamžikům Juvačovova odsouzení a následného uvěznění ve Šlisselburgské pevnosti, část druhá líčí osm krušných let vyhnanství na Sachalinu.

I. P. Juvačov (1860-1940), absolvent technické námořní školy v tragicky proslulém Kronštadtu (ten vstoupil do ruských dějin přinejmenším dvakrát: za revolučních let 1905 - 1906 a pak zejména jako centrum protibolševického povstání v r. 1921), se v době těsně před zatčením pohyboval v důstojnických kruzích. Aniž vůbec stačil zahájit kariéru, byl zatčen a dne 1. října 1884 odsouzen za účast v tajném kroužku Narodnaja volja. Jednalo se o proticarsky orientovanou organizaci, užívající k prosazení svého programu i teroristických metod, což nebylo v Rusku osmdesátých let příliš ojedinělé (připomeňme známý případ atentátu na Alexandra II.). Původní Juvačovův rozsudek sice zněl trest smrti, avšak byl posléze změněn na několikaleté vězení v pevnosti a vyhnanství.

Působivé úvodní kapitoly uvádějí čtenáře přímo do temných útrob žaláře. Jistota blízké smrti je zde vystřídána carovou „milostí“ v podobě zmíněné změny trestu, která ovšem, jak se brzy ukáže, není nijak milosrdná - Juvačov tráví na samotce dlouhé dny a měsíce, zpočátku bez jakékoli možnosti kontaktu s okolním světem. S maximálním vypětím sil dokáže vzdorovat těžkým příkořím, jež ho denně obklopují. Před reálnou hrozbou šílenství jej zachraňuje intelektuální aktivita, studium astronomie a klasické filologie. Přežívání v malém prostoru, omezeném navíc přísným vězeňským řádem, vede Juvačova k hledání skutečné hodnoty svobodného života, systematicky zadupávané totalitní mocí carského státu.

Po čtyřech letech naprosté odloučenosti se Juvačov ocitá na Sachalinu, uprostřed podmanivě krásné přírody. Ovšem brzy se setkává i s odvrácenou stranou tohoto zapomenutého koutu země. Vyhnanci, ubytovaní v mizerných podmínkách, mají jen pramálo možností sehnat dostatek potravin, také zdravotně na tom nejsou zrovna nejlépe, k čemuž je nutno ještě připočítat namáhavou dřinu a útlak správců, neostýchajících se použít tělesných trestů. Juvačov se ale ve svém líčení nesoustřeďuje pouze na život vyhnanců, nýbrž zároveň rozvíjí etnografická pozorování.

Sachalin na přelomu století byl osídlen zhruba třemi skupinami obyvatel: vyhnanci (podléhajícími zvláštnímu režimu vězeňského charakteru), kolonisty (rekrutujícími se z řad vyhnanců, jimž vypršela doba trestu a jimž byla poté nabídnuta možnost usadit se na ostrově, nebo z řad dobrodruhů ze západu - tj. z evropské části Ruska) a původním obyvatelstvem (Giljaky, Oroky). Vzhledem k tomu, že vyhnanci, resp. kolonisté pocházeli z různých oblastí impéria (jednalo se o Rusy, Ukrajince, Litevce, Poláky, Židy atd.), vyznačoval se Sachalin velkou etnickou pestrostí. Nikoli bezdůvodně uvádí Juvačov pozoruhodnou paralelu mezi ruskou kolonizací Dálného Východu a americkým dobýváním indiánských území na západě. Stav, v němž se pokoření Indiáni nacházeli, se podle něho podobá tristní situaci, ve které musejí žít sachalinští domorodci, zejména Giljaci. I proto usiluje o bližší seznámení s jejich kulturou a náboženstvím, intenzivně se učí jejich jazyku a pokouší se zapisovat orálně traktované pověsti.

Na druhou stranu Juvačov připouští, že ani život nových kolonistů není jednoduchý. Současně ale upozorňuje na nesmírnou mravní devastaci usedlíků a jejich dětí, které pochytily drsné chování rodičů (většinou bývalých trestanců). Chabý systém vzdělávání tomu jen stěží mohl vzdorovat. Nepřekvapuje proto, že po osmi letech Juvačov odmítá nadále na Sachalinu zůstat a „smutný ostrov zapovězených“ definitivně opouští.

Juvačovova kniha vynikajícím způsobem zpřítomňuje události a poměry, jež jsou vnímateli vzdáleny historicky i geograficky. Základní vzpomínkový proud rozšiřují četné epizody a dějové digrese, vyplněné osudy vedlejších protagonistů - spoluvězňů, sadistických dozorců, nevzdělaných sachalinských usedlíků, intelektuálů nebo obyčejných zločinců. Fakt, že české vydání je pouhým výborem, nemusí být nutně na škodu. Je dokonce pravděpodobné, že kondenzovaná verze textu, vycházejícího z tradice ruského písemnictví 19. století, se bezděčně přiblížila moderním estetickým kritériím. Praktickou pomůcku pro čtenáře představují vysvětlivky, zaměřené na méně známé pojmy či osobnosti (např. Ainové, štundisté, sažeň, L. A. Volkenštejnová apod.). Rozpaky naproti tomu vzbuzuje úvodní předmluva, kde M. Pittermannová prezentuje I. P. Juvačova takřka výlučně jako otce Daniila Charmse, bezesporu význačného přestavitele ruské literární avantgardy. Méně už se dozvíme o společensko-politických souvislostech v Rusku devatenáctého století, ačkoli by si právě tato problematika zasloužila podrobnější zmínky, zvláště označuje-li překladatelka Šlisselburgskou pevnost za literaturu faktu. Bohužel rovněž pokus o Juvačovovo zařazení do kontextu ruské literatury se vyčerpal příliš stručnou komparací s Čechovovou prózou o Sachalinu, bez žádoucího připomenutí stěžejních Zápisků z mrtvého domu F. M. Dostojevského. Právě s Dostojevským Juvačova sbližuje obdobný zážitek odsouzence na smrt a právě jeho jméno se objevuje v závěrečné kapitole.

Po přečtení Juvačovových vzpomínek se může leckdo dobrat k jistě oprávněné domněnce, že chce-li se Rusko vyrovnat s dědictvím komunistické éry, musí se svou sebereflexí začít dávno před rokem 1917. Jen tak se totiž lze dopátrat alespoň částečného pochopení moderních ruských dějin a zahlédnout kořeny totalitarismu, hluboce vklíněného do tuhé státní struktury. Metodicky exaktní srovnání carské a bolševické legislativy, jakož i principů fungování státního aparátu by zřejmě vyjevilo jisté styčné body, jež však s ohledem na dynamiku vývoje obou režimů nelze ani přeceňovat. Nicméně určitým dokladem jejich existence je sama osobnost V. I. Lenina, o němž v polovině třicátých let historik J. Slavík trefně poznamenal, že jako „veliký bojovník za netřídní společnost je zatížen myšlením carského absolutismu“.

České vydání Šlisselburgské pevnosti sotva výrazněji ovlivní diskuse o postavení Ruska na prahu nového tisíciletí, rozvíjené mimo jiné na pozadí Solženicynova idealistického úsilí o jeho všenápravu. Ostatně žádat to od ní by bylo absurdní. Její hodnota tkví jinde. Tkví nejen v nutnosti připomenout si a trvale si připomínat nesmírnou cenu zápasu o lidskou svobodu, ale i v tom, že obsahuje kus ryzí zkušenosti.

1999, Roman Kanda, Aluze č. 3-4/99

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4724