Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:38Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Próza jako jemně zamlžená okenní tabule


George Orwell: Barmské dny. Přel. Zuzana Šťastná. Volvox Globator, Praha 1998.


Orwellovu románovou prvotinu Barmské dny (Burmese Days, 1934) vydalo v roce 1998 v překladu Zuzany Šťastné nakladatelství Volvox Globator. Českému čtenáři se tak v celkem důstojné grafické úpravě dostává do rukou další dílo jednoho z největších autorů první poloviny dvacátého století. Kniha nám tentokrát představuje Orwellovu ranou tvorbu, z období, kdy ještě není autorem vyhroceně kritickým a politickým (i když už zde hraje důležitou roli kritická reflexe, charakteristická pro jeho nejznámější díla). Tedy jeho polohu, která je nám snad dosud méně známá, přestože nedávno znovu vyšel překlad dalšího jeho raného titulu Na dně v Paříži a v Londýně.

Východiskem románu jsou autorovy vlastní zážitky z několikaletého pobytu v Barmě (služba u Indické královské policie v letech 1922 - 1927). Nositelem jistých autobiografických rysů a především tlumočníkem Orwellových názorů v románu je hlavní hrdina John Flory. Autobiografický charakter knihy bychom ale neměli přeceňovat - ačkoli ho do jisté míry sugeruje už sám titul, který může vzbuzovat poněkud zavádějící očekávání popisu přechodné etapy v životě autora (srov. závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny). Orwellova minulost a konkrétní zkušenost se v knize jistě odráží i v některých Floryho biografických datech, zásadnější je ale asi odraz této zkušenosti v jeho postoji k situaci v Barmě, ve znázornění pozice levicového intelektuála v prostředí hrstky konzervativně naladěných Angličanů - úředníků, důstojníků a zaměstnanců britských firem, vesměs příslušníků středního stavu; v zachycení osobní krize hrdiny, která odtud pramení...

Syžet i kompozice románu jsou poměrně jednoduché. S výjimkou nekomplikované retrospektivy (Floryho minulost; minulost Elizabeth Lackersteenové a důstojníka vojenské policie Verralla jako součásti jejich charakteristiky) a paralelního zachycení některých synchronních událostí plyne vyprávění lineárně, s minimem epizod (výrazná je vedlejší linie intrik domorodého soudce U Pchou Ťina, která motivuje mimo jiné závěrečnou sebevraždu hlavního hrdiny, dále historie poměru Elizabeth s Verrallem, která se Floryho zájmů také bezprostředně dotýká). Můžeme mluvit i o poměrně „komorním“ charakteru románu. V barmském městečku Ťjauktamtě, kde Flory jako zaměstnanec britské dřevařské firmy žije a kde se odehrává děj, je kromě něho jen sedm dalších Angličanů (nepočítaje Elizabeth a později Verralla, kteří přijíždějí jako noví), indický doktor Vérasvámí, navzdory ostatním Britům jediný Floryho přítel - a výraznější roli v románu hraje ještě několik málo Barmánců (U Pchou Ťin a jeho manželka Ma Kchin, Floryho sluha Kou S´la a milenka Ma Hla Mei). Ostatní domorodci jsou víceméně nerozlišení, ale i většina Angličanů, s nimiž se Flory setkává téměř výhradně v klubu, je charakterizována jen zhruba, několika málo rysy, které mají svůj význam pro obecnou charakteristiku situace v městečku z Floryho pozice (a odtud i situace v Barmě vůbec), případně pro další rozvíjení syžetu.

Tématem knihy je Floryho osobní krize, krize intelektuála, který se názorově rozchází se svým konzervativním, průměrným a strnulým okolím, je svými nekonvenčními názory (kritika britského kolonialismu, respekt k domorodcům) v tomto prostředí diskreditován a cítí se velmi osaměle. Jeho problém je přinejmenším zpočátku problémem intelektuálním a morálním: je jím absence partnera k dialogu, nemožnost (či nedostatek odvahy) otevřeně se kriticky vyjádřit. Apatii, do níž Flory časem sklouzl, rozbíjí příjezd mladé dívky Elizabeth, která v prostředí Ťjauktamty působí na první pohled nekonvenčně. Flory do ní začne tvrdošíjně projikovat svou představu citlivého a vnímavého intelektuálního partnera, jehož mu dosud „suploval“ Vérasvámí, veliký a nekritický obdivovatel všeho britského, který ale jako Ind nemá mezi Angličany přístup a který díky svému vzdělání i obdivu k Anglii na druhé straně nepatří ani mezi domorodce. Až po delší době Flory pochopí, že do Elizabeth vkládá něco, co v ní naprosto není. V té chvíli pro něho ale už neexistuje cesta zpět, zoufale ji miluje bez ohledu na její snobismus, předsudky a (nedostatečné) intelektuální kvality, je pro něho jedinou možností úniku dosavadní prázdnotě. Uchází se o ni se střídavými úspěchy; téměř jistý sňatek mu nakonec překazí scéna, kterou zinscenuje U Pchou Ťin, soupeřící s Vérasvámím. Zdiskreditovaný Flory Elizabeth definitivně ztrácí a spáchá sebevraždu.

George Orwell je především skvělým esejistou. Je to analytický typ, autor pronikavého a originálního myšlení, sociálně vnímavý... Tento jeho „esejistický naturel“ se odráží i v románové tvorbě, Barmské dny nevyjímaje. Skrze téma do románu proniká kritické postižení stavu britského koloniálního systému, mentality většiny Angličanů, kteří systém udržují při životě apod. Tato problematika je vlastně do značné míry příčinou Floryho problémů; reflexe daného stavu a neochota zapojovat se do systému, který anglické impérium drží pohromadě, vedou k napjatému vztahu s okolím a k Floryho osobní krizi. Ale i vývoj situace, která je součástí vlastní dějové linie (vztah Floryho k Elizabeth, U Pchou Ťinovy intriky, Floryho úsilí prosadit Vérasvámího členství v klubu) je nahlížen výrazně analyticky, s odstupem (autorská ironie), jak o tom svědčí například poslední, dvacátá pátá kapitola, v níž je shrnut vývoj situace a osudy protagonistů po Floryho smrti (především těch, na které jeho smrt měla bezprostřední vliv). Skutečně by bylo možné uvažovat i o jakémsi „naturalismu“ (ne snad přímo Zolova typu; termín v souvislosti s Barmskými dny užívá v eseji Proč píšu sám Orwell). Už tento první román souvisí do značné míry s určitou společenskou a politickou analýzou, je v něm akcentován kritický moment. Není v silách hrdiny vymknout se situaci, ve které se nachází... (Možnost úniku, odchodu z Barmy a začátku nového života v Evropě, které využil sám Eric Arthur Blair, v knize ovšem vyloučena není. Flory o ní uvažuje, ale nenachází dost rozhodnosti.) Osobně bych však raději než označení „naturalismus“ volil „směřování k eseji“ - k orwellovskému eseji jako nástroji pronikavé, aktuální analýzy a kritiky společnosti i politiky.

Na předsádce knihy je citován názor „některých kritiků“, podle kterého jsou Barmské dny „vůbec nejlepší autorův román“. Tuto (reklamní) tezi bychom snad mohli chápat vzhledem k tomu, že v řadě pozdějších Orwellových děl (např. alegorie Farma zvířat, antiutopie 1984) se velmi výrazně uplatňují některé speciální funkce (mohli bychom obecněji mluvit o tendování k publicistice), do jisté míry by se možná mohlo zdát (!?), že na úkor funkce estetické, řečeno se strukturalisty. V Barmských dnech ještě tato tendence není tak výrazná. Snad citovaným kritikům, jestliže už měli k dispozici celé Orwellovo dílo, chybí zkušenost totality. Kdo takovou zkušenost má, nemůže dost ocenit genialitu jeho vrcholného románu 1984, předvídavost, která naprosto přesně postihuje a domýšlí totalitní skutečnost i principy jejího fungování do nejmenších detailů, ale i přesvědčivost jejich uměleckého zachycení. Politická angažovanost a esejistická analytičnost zde nestojí proti umělecké kvalitě, závažnost tématu ji naopak podtrhuje. Rovněž chápeme-li Orwella především jako esejistu (a jeho bezesporu vynikající románové dílo jako výraz určité modifikace tohoto základního zaměření - což mu nijak neubírá na velikosti), omezujeme výpovědní hodnotu uvedeného názoru. Konstatování, že se Barmské dny relativně víc než jiné zásadní autorovy knihy blíží „tradičnímu“ románu, ani velmi zdařilé a přesvědčivé zachycení postav Johna Floryho a doktora Vérasvámího bez dalších problematických předpokladů nezakládají možnost tak vyostřeného hodnocení. Těžko můžeme dnes Orwellovo dílo hodnotit na základě stejných kritérií, jaká byla třeba před sto lety uplatňována na klasické romány realistické. Považovat Barmské dny za vůbec nejlepší Orwellův román by také znamenalo tvrdit, že větší část jeho literárního úsilí (koncepce umění, které si nehoví „uvnitř velryby“, které nevisí ve vzduchoprázdnu, ale programově a aktuálně se angažuje ve společenských a politických problémech) byla pomýlená a neúspěšná. Bylo by to nepochopení Orwella.

Barmské dny bezpochyby zůstávají ve stínu vrcholných Orwellových děl, ať už jde o esejistiku nebo o román. To však ani v nejmenším neznamená, že jde o knihu nepovedenou, která by snad nestála za čtení. Naopak. V Barmských dnech nenajdeme začátečnická tápání, hluchá místa, neobratnosti, román je velice kompaktní, zmiňovali jsme už v kontextu Orwellova díla mimořádně zdařilé a živé zachycení centrálních postav Johna Floryho a doktora Vérasvámího... Není dost takové literatury, pročištěného stylu, pronikavého a kritického myšlení - byť zde dosud tlumeného záměrem napsat prostě „román“, tak jak si ho autor představoval počátkem třicátých let. Orwellova ranní, jemně zamlžená okenní tabule má jistě své kouzlo.

1999, Jiří Chocholoušek, Aluze č. 1/99

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4765