Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:37Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Černý a bílý
Vycházejí dva romány jihoafrického spisovatele J. M. Coetzeeho


V rozmezí pouhých několika týdnů vyšly v českém překladu hned dva romány světoznámého jihoafrického autora Johna Maxwella Coetzeeho: Čekání na barbary a Hanebnost. Rázné a přesvědčivé připomenutí, že i v Africe se píší mimořádné knihy.

Jihoafrická literatura patří bezpochyby k nejpozoruhodnějším na svém kontinentě. V dávnější minulosti se i našinci mohli v českých nebo slovenských převodech seznámit s autory jako Peter Abrahams, Harry Bloom, Ezekiel Mphahlele nebo Nobelovou cenou ozdobená Nadine Gordimerová. Z mladších pak došlo na překlad několika děl Andrého P. Brinka a také na vynikající román Život a doba Michaela K. od J. M. Coetzeeho, kterou v roce 1988 přeložil Pavel Dominik. Tato kniha byla v r. 1983 oceněna asi nejprestižnější literární cenou anglofonního světa, Booker Prize. Je zřejmé, že k oživenému zájmu o tohoto spisovatele i u nás přispěla právě skutečnost, že touž cenou byl poctěn v r. 1999 i jeho další román Hanebnost. Za dosavadní existenci ceny, založené r. 1968, je Coetzee vůbec první, komu se něco takového podařilo.

Čekání na nepřítele
Romány Čekání na Barbary a Hanebnost, které se letos dostávají k českému čtenáři, dělí od sebe téměř dvacetiletí, a docela dobře tak ilustrují Coetzeeho autorské rozpětí, ale i vliv společenského vývoje, který dnes klade před současné jihoafrické literáty zcela nové problémy. Reflexe poměrů a dění v této donedávna izolované zemi hrála v jihoafrické literatuře prim po celá desetiletí. Výjimečnost a zajímavost této literární scény umocňoval fakt, že svých úspěchů nedosahovala ani tak odkazy k africké specifice a africkým duchovním zdrojům jako spíše důslednou aplikací evropské intelektuální zkušenosti v afrických podmínkách, jak napsal Michael Žantovský v doslovu k Životu a době Michaela K. Toto platí samozřejmě především o bělošských autorech, jako jsou Coetzee, Brink, Gordimerová, nebo u nás dosud nepovšimnutém Breytenu Breytenbachovi. Podstatné však je, že rukopis jihoafrických autorů (jakkoli od sebe rozdílných) namnoze vždy určoval určitý apel na morální rozměr lidské existence ve světě plném tragických rozporů.

Násilí pro násilí
Znepokojivý tón románu Čekání na barbary začíná s první větou. Coetzee se nezdržuje navozováním atmosféry a expozicí příběhu: okamžitě vstupujeme do konfliktu, který jako noční můra spočine na příběhu a sedí na něm až do poslední stránky. Zestárlý soudce, který se na závěr své pracovní dráhy uchýlil do příhraničního městečka blíže neurčeného ˝impéria˝, je nucen hostit důstojníka vyslaného vládci z centra. Pohraničí zaplaví odborníci na tajnou protistátní činnost. Ti mají předejít útokům barbarů, kteří se údajně chystají impérium napadnout. Posedlost vykonavatelů moci vede k zatýkání a mučení řady nevinných lidí. Území, na němž k tomuto pronásledování dochází, přitom donedávna patřilo právě oněm barbarům. Soudce a zároveň vypravěč v skrytu duše doufá v klid a je spíše opatrný: ˝Vládne tady mír,˝ říkám, ˝nemáme tu žádné nepřátele.˝ Nastane ticho. ˝Pokud se nemýlím,˝ dodám. ˝Pokud nejsme nepřátelé my.˝ Nesouhlasí s takovým uplatňováním moci, přesto však není schopný zabránit týrání nevinných lidí. Zvrat nastává poté, co u sebe - po odchodu prvního ˝nájemníka˝, vyšetřovatele - ubytuje jednu z mučených dívek, barbarku, která při výslechu téměř přišla o zrak. Stará se o ni a je fascinován jejími ranami. Postupně k ní získá určitou náklonnost, přesto si je vědom, že přízrak jejího nedávného utrpení mezi nimi postavil nepřekonatelnou hráz: Svým způsobem se chovám jako milenec (...), ale mohl bych ji zrovna tak přivázat k židli a tlouci ji, a mé jednání by nebylo o nic méně intimní. Svůj osud pak zpečetí tím, že dívce pomůže zpět k jejím lidem. Od té chvíle je sám považován za nepřítele impéria. Coetzee představuje impérium jako nejasnou anonymní moc, která chce svou vlastní vinu a agresivitu ospravedlnit tím, že hledá neexistujícího nepřítele, aby mohla uplatnit ještě větší násilí. Ocitáme se ve světě, který má sílu zneklidňující alegorie, a přesto je velmi konkrétní, reálný - a vlastně v něm lze spatřovat model, jehož skutečnou obdobu lze nalézt na řadě míst současného politického světa. Soudce není žádný hrdina, ale jako poslední reprezentant lidskosti by jím mohl být.

Daň za apartheid
Coetzeeho prózy se vyznačují silnými náměty a suverénním vypravěčským stylem. Ačkoli nepatří k velkým experimentátorům, stojí za zmínku, že právě s vypravěčskou perspektivou si poměrně rád pohrává. V některých románech (např. Foe, 1986) použil jako vypravěče ženu, ve své jediné autobiograficky laděné knize (Boyhood - scény ze života chlapce, 1996) sám sebe pro změnu opisuje v třetí osobě. V třetí osobě se odehrává i jeho román Hanebnost. Hanebnost (1999) sklidila velký ohlas především proto, že jde o jedno z prvních významnějších literárních děl, která reflektují situaci Jižní Afriky po apartheidu. Původní titul Disgrace má však více významů, mj. také ˝nemilost, nepřízeň˝. V nemilosti se ocitne profesor literatury David Lurie poté, co prožije banální milostnou historku se studentkou, která ho poté na nátlak svých bližních dovleče na pranýř. Přestože by si mohl zachránit pověst, z univerzity odchází. Kde by jiní autoři končili, Coetzee teprve začíná: Lurie odchází na venkov za svou dcerou Lucy, která si v poměrné samotě zřídila farmu. Brzy nato usedlost přepadnou tři černí útočníci, kteří Lurieho dceru znásilní. Otec ji nutí nahlásit všechno policii, ale dcera odmítá: Co když je tohle cena, kterou musím zaplatit, abych mohla zůstat? (...) Vidí mě jako dlužníka. Sebe vidí jako výběrčí dluhů, výběrčí daní. Proč bych tu směla žít, aniž bych zaplatila? Lurie se však odmítá smířit s tím, že by takovou daní mělo být naprosté sebeponížení a ztráta důstojnosti. Autor se ve svém románu (platí to i o dalších Coetzeeho knihách) dlouho vyhýbá slovům ˝černý˝ a ˝bílý˝. Brzy se však představa, že po pádu apartheidu lze začít znovu od nuly a bez předsudků, ukáže jako pustá iluze. Lucyin jinak ochotný soused, černoch Petrus, podle všeho o chystaném útoku věděl. Dokonce se ukáže, že jeden z násilníků je jeho blízký příbuzný. Petrus, který má po změně poměrů možnost založit si vlastní farmu, nabídne Lucy, že ji do budoucna bude před svými chránit. Klade si však podmínku: Lucy mu za to má přenechat své pozemky. Lurie nechápe umíněnost své dcery, která je ochotna podmínky přijmout a ztrácí se v situaci, do níž se dostal. Navíc si uvědomuje doléhající stáří a utíká se k psaní komorní opery o lásce svého oblíbence lorda Byrona v Itálii.

Tichý Jihoafričan
Coetzee (1940) se narodil a žije v Kapském Městě, kde do loňského roku přednášel literaturu na místní univerzitě. Coetzeeho romány vycházejí v pravidelných intervalech tří čtyř let a o jejich významu svědčí i četné překlady do bezmála 30 jazyků. Doufejme, že stranou zájmu nezůstanou ani u nás. Škoda jen, že Hanebnosti se nedostalo zrovna nejlepší redaktorsko-korektorské péče. Už dnes se můžeme těšit na další pozoruhodné objevy ze současné jihoafrické literatury, a to i té, jež není psána v angličtině, ale v místních jazycích (afrikaans, zulu, sotho, xhosa aj.). O výrazné mladé autory totiž v JAR není nouze. Spisovatelé jako Ivan Vladislavic, Zakes Mda, Bessie Headová a další jsou už ve světě známí. Brzy se s nimi budeme moct seznámit i my: čítanka jihoafrických autorů v překladech Otakara Hulce by měla vyjít ještě v letošním roce.

Knihy týdne
J. M. Coetzee
ČEKÁNÍ NA BARBARY
Přeložila Alexandra Büchlerová.
Vydalo nakladatelství APSIDA, Praha 2002, 250 stran.

J. M. Coetzee
HANEBNOST
Přeložila Monika Vosková.
Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2002, 194 stran.

25. 05. 2002, Petr Komers, Lidové noviny

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5887